Pohled do duše

Stoupá po schodech do nejvyššího patra. Za pár vteřin se jí naskytne rozhled, na který se nezapomíná… i nyní si dokáže vybavit jasnou okolní krajinu… důležitost této posvátné chvíle však nespočívala v přírodní kráse, ale v pár vzácných vteřinách… kdyby Nice změnily život, nikdo by se nedivil… ona očekávala, že spolu s překonáním strachu, spadne všechna tíha…

Neví, do čeho se hrnula… chtěla se stát jiným člověkem. Nevystupovat jako ušlápnutá, hloupá, vybíravá a přecitlivělá holka…jenže předtím ztratila hodně- sebe i duši… může jen vzpomínat na chvíle, když jí Alex hladil po vlasech a šeptal do ouška „Neboj se, má milá, nenechám Tě tady samotnou.“
Niku sžírala hrůzná fantazie ohledně tmy, výšek a výtahů… v cizím prostředí se necítila jistě a zdaleka ne bezpečně… ještě donedávna ji všude doprovázel Alex. Než i jeho omrzela Ničina neustálá úzkost a beznaděj…

Neumí žít… ani přežívat… často od mámy slýchala: „Holka, ty potřebuješ léčení…“
Správně, všichni známe dvě základní pravidla ohledně uposlechnutí rozkazu… Za prvé: Maminka má vždycky pravdu a když náhodou ne, platí pravidlo číslo 1. Celý svět si dokáže obarvit načerno… a k čemu jí to dopomohlo? Jenom k beznaději a několikahodinových sezeních u psycholožky… na jednom z nich Nika vyslechla příběh o ženě, která dokázala zničit svůj strach… po poslední větě se rozhodla… dokáže dojít ke svým cílům o kterých vždy snila… nepotřebuje ničí pomoc… telefonování s Alexem by postrádalo smysl a nikomu jinému se nesvěřuje…

Utíká a v dálce, ale jinak blíž ,než si myslí, slyší hlas: „Nezvládneš nikdy nic, seš naprostá nula. Bez budoucnosti…“ odporovat pravdě, jde vůbec něco takového? I přesto nezastavuje, neotáčí se a nedává znát svoje rozhořčení… proč ji všichni odsuzují a nedají jí šanci? Vždyť není zdaleka nejhorší a umí rozdávat lásku… po hrstech… pouta, která vytváří nezáří tak jasně, jako hvězdy na nebi, ale snad - jednou… zkoprněle zírá na rozhlednu… sama, samotinká… běžela a už ví proč… při chůzi by vše promýšlela a zbytečně panikařila…

„Nemůžu, už se nepřiblížím ani o krok.“ ovšem co nestihla při běhu. přišlo teď… musí si neustále připomínat, jak bravurně předčila svou úzkost ´žena z příběhu´… pomalu klopýtá ke vchodu rozhledny… dívka v pokladně se mile usmívá „Přejete si?“ Nika chvilku zaváhá a poté klidným hlasem odpoví „Nahoru, co nejrychleji.“ „Schody vedou druhou stranou a jejich počet odpovídá přesně sedmsetosmdesátičtyřem…“ vyčerpávající přednáška o této nechutně vysoké věži…první, druhý, třetí, sedmsetosmdesátičtvrtý a uffff...

„Alexi, mám za sebou to nejtěžší… můžeš si pro mě přijet k Dominikánské rozhledně? Dolů už nedokážu sejít sama, potřebuju tvoji oporu….“ Údiv, zmatek, překvapení, radost a úleva… přesně tohle bylo možno zaslechnout ve dvou slůvkách vyřčených z Alexových úst… „Miluji Tě.“