vědma

"Jestli chceš, tak mě můžeš drbat na zádech," prohodila nevinně jen tak mimochodem, když už tam takhle vedle sebe leželi. Na chvilku zaváhal. Hlavní hrdinové to maj vždycky docela těžký, všímáte si? Čtenář zná většinou hlediska všech postav, ví, co kdo dělá, co si myslí, proč si to myslí a jak to myslí. Ale oni to neví. Neví ani, co dělaj... Neví to on a neví to ona. >A když neví ani jeden, možná není co vědět.< Oni to prožívaj... A škrábání na zádech pomalu přecházelo v něžný hlazení, ruka se krůček po krůčku, dotek po doteku, stěhovala ze zad na šíji a na krk, z krku na tvář, z tváře zpátky na krk, prsty mapovaly klíční kosti, ramena a každičkej kousek těla oblečením nezakrytý (a těchto kousků těla stále přibývalo). Hlavní hrdinka vrněla jako koťátko a pod zavřenými víčky si tuhle chvíli, tenhle pocit, ukládala do paměti. A když už snaha o pasivitu z její strany přestala být reálná, otočila se k němu, s očima stále přivřenýma, snad se bála, že tohle všechno zmizí, když je otevře. (Ona se opravdu bála. Možná zbytečně. Možná ne...) Dotýkali se tvářemi a hledali svoje rty, ale zároveň jakoby se záměrně snažili je nenajít, hlazení mezitím nabývalo na intenzitě, jejich těla se propletla v jedno. Duše tentokrát nevzali na procházky, nechali je uvězněný každou na svym místě. Časy se mění.

>Ale kotě... Víš, že si nemůžem bejt jistý. Pravděpodobně se z toho minimálně jeden z nás do rána vyspí.<
Paradoxně to byla ona, která se z toho vyspala. S úsměvem na rtech a pro někoho pochopitelným (pro někoho ne) pocitem zadostiučinění se vyhrabala z postele a lehce ironicky mu popřála dobré ráno. Vypadal trochu jako po ráně palicí, a to jí přišlo ještě směšnější. On se neusmíval. Jen tiše poslouchal ten vyčítavý, místy rozčilený hlas odněkud zevnitř, ten hlas, který nikdy předtím neslyšel a který byl černější než Její oči.

"Dobrý den," vykoukla opatrně zpoza dveří.
"Pojďte dál," vyzvala ji ta žena. "Posaďte se..."
Chvilku si jedna druhou navzájem zkoumavě prohlížela.
"Čekala jste starou čarodějnici s kocourem na zádech? To byste nebyla první."
"A s bradavicí na nose," usmála se druhá hlavní hrdinka, ta s očima černějšíma než noc, a přesto méně černýma, než bylo právě v tuhle chvíli Jeho svědomí.
"Tak se na vás podíváme... Pučte mi ruku. Levou."
Podala jí ruku. Levou.
"Vy se nebojíte, viďte?"
"Trošku jo."
"Nebojíte se. Jste klidná. Vypadáte šťastně."
"To jsem."
"Máte milého přítele. Jste spolu dlouho... Rok?"
"Deset měsíců."
"Máte ho moc ráda."
Přikývla. "Dokonce víc než moc."
"To ale nejste jediná. Asi to víte."
Přikývla znovu. "Vím."
"Proto jste tady, mám pravdu?"
"Máte."
"Věříte mu?"
"Snažím se o to."
"Ale je to těžký."
"Někdy je to hodně těžký."
"Máte z ní strach, viďte? Máte strach, že vám ho vezme. Stejně jako jste ho kdysi vzala vy jí."
Schovala hlavu do dlaní, aby zakryla slzy, a opět přikývla.
Žena ji pohladila po vlasech.
"Nemusíte mít strach."
Překvapeně na ni pohlédla zasolenýma očima. "Fakt ne?"
"Ne."
"Nejradši bych vám dala pusu," vyjekla v náhlém přívalu štěstí.
Žena se jen smutně pousmála.
"Víte, já už vlastně nic víc vědět nepotřebuju..." zvedla se a zamířila ke dveřím. Ještě jednou se na ženu otočila. "Děkuju."

Po jejím odchodu se žena sesunula na zem a oči se jí zalily slzami. "Promiň mi to, prosím tě, promiň..." opakovala šeptem a zacpala si uši. Několik vteřin na to prořízlo ticho pokoje kvílivé troubení aut, obrovská rána a řinkot skla. A pak bylo zase jenom ticho. Už napořád.