Návrat k nevinnosti, aneb když dostaneš šanci.

Běžím v tmavém tunelu. Ticho. Tma. Nechápavě se rozhlížím, hledám východ. Chci pryč, bojím se. Najednou se přede mnou objeví bledý muž s lampou v ruce a zeptá se mne na jméno. Třesoucím se hlasem odpovím: ,,Veronika Hálková." Zamyšleně se na mě podívá a otevře blok, ve kterém jsou řady písmenek, první stránka je už žlutá stářím. ,,Chceš zemřít?" Oklepu se chladem. Jak zemřít, co je to za hloupou otázku? Smrt si přece nevybírá, neptá se. ,,Samozřejmě, že nechci. Ne!" Lampa zhasne, muž zmizí. Jen jeho hlas se ozve odněkud ze stropu. ,,Tak si to dobře rozmysli, času budeš mít spousty!"

"Smrt - malý mužíček s lucernou, na které je jméno. Když člověk zemře, oheň v lucerně uhasne a jméno se smaže. Mužíček dostane časem na starost někoho jiného. Víc nic."

Otevřu oči. Oslní mě proud světla, slunce. Opět zvuky, hlasy lidí. Jsem v nemocnici. V tu ránu je u mě sestřička, úsměv od ucha k uchu. ,,Tak jsi přece jen vyhrála. Prala ses o život, jsi bojovnice. Vyzrála jsi na smrt." Proboha, co to říká? Nerozumím jí. Pohladí mě po tváři a rychlými kroky odejde vedle do místnosti. Za chvíli se na mě přijde podívat sám primář: ,,Děvče, ty jsi nám dala. Vítej zpět!" Tolik zájmu o mě. Cítím se lehká, nebolí mě hlava, jak to bývalo zvykem. Za to ty hrozné vzpomínky. Co to bylo za muže s lampou, se asi už nikdy nedozvím. Nepřemýšlím nad tím. Chci vstát, běžet mezi kamarády. Jsem plná optimismu. Nejradši bych se smála.
Úsměv na tváři mi však ztuhne při pohledu do zrcadla - jsem bledá, hubená (kost a kůže) a na rukou mám jizvy od injekcí. To nejsem já. Nechci taková být, nemůžu takhle vůbec mezi lidi. Ztropím hysterickou scénu, nakonec ke mně pošlou psychologa. Dá mi spousty knížek a když nereaguji, zvedne se z postele a u dveří jen tak prohodí: ,,Byla jsi deset hodin na sále, týden v kómatu. Měla bys být ráda, že jsi přežila. Navíc jen s jizvami a bledou tváří, tak se přestaň chovat jako malý dítě. Všichni se tu o tebe starali, denně u tebe někdo byl. Měli jsme strach, víš." Podívám se na kalendář, opravdu je to týden, co jsem seděla ve škole v lavici a najednou jsem usnula. Víc si nepamatuji, jen útržky. Malé části z celého příběhu.

"Smrt - jako když vám odpojí proud a vy nemáte na zaplacení dluhu. Už nikdy se u vás nerozsvítí světlo. Jen tma."

V nemocnici si mě nechali, na pozorování, ještě týden. Četla jsem a četla. A šíleně mě to poznamenalo. Měla jsem nějaký nádor a už nikdy jsem se nemusela probrat. Naštěstí jsem byla v dobrých rukách. Když se za mnou přišli podívat rodiče, brečela jsem. Už nikdy jsem je nemusela vidět, a to je strašná představa. Od té chvíle jsem doufala, že to nejhorší ve svém životě už mám za sebou.

"Smrt - skončí film, odezní hudba a dojedou titulky. Nakonec jen šumění a zrnění. Ničeho jiného už se nedočkáme. Nic jiného nás nečeká. Konec, tečka."

Čekala mě třída. Všichni věděli, co se mi přihodilo. Těšili se na mě. Já na ně vlastně také. V černé sukni, bílém tričku a s rozpuštěnými vlasy, jsem se před ně postavila. Všichni na mě koukali, bylo ticho. Hleděli na mě jako na exota. Objala jsem svého spolužáka, potřebovala jsem se o někoho opřít. Po tváři mi stékala slza. V hlavě se mi za tu dobu všechno rozleželo. Když mi spolužačka řekla: ,,Sluší ti to!" podívala jsem se na ní jako na nesvéprávnou. ,,Děkuju, ale já to nějak neřeším." Změnila jsem své dětinské názory, měla jsem přece času spousty.

"Smrt - smutný, zklamaný anděl. Který se možná mstí. S černými křídly, bílýma očima. Lítá kolem a čeká, číhá. Potom vás stáhne a letíte s ním. To je celé."

Následovalo pozdravení s učiteli. Nakonec mě učitelka požádala, zda bych o tom všem mohla mluvit před třídou, aby si života víc vážili. Nebyl to rozkaz, ale ty její oči. Zřejmě nevěděla, co po mně chce. Dobře, rozhodla jsem se hned. A ještě ten den jsem si sedla před svoji třídu. Na židli pěkně postavenou před tabulí, přesně tam na tom místě, které jsem vždycky z celého srdce nesnášela.

"Smrt - když zavřu oči a už nikdy se neprobudím."

,,Byla středa. Po obědě nás čekaly ještě dvě hodiny vyučování. Bylo mi nějak divně, hlavu jsem si opřela do dlaní a tma. Víc si nepamatuji. Teď si tak uvědomuji, že jsem se ocitla nejdříve u mamky, taťky, bráchy a pak u Tomáše a Katky. Pravděpodobně každý z nich ucítil nějaký závan. (Tomáš se na mě přišel podívat a zjistil, že mi něco je. Zavolal sanitku. V tu chvíli mi i mamka volala - měla jsem zmeškaný hovor, přesně na ten čas). Potom jsem běžela tunelem a hned na to jsem upadla do komatu. Nebudete mi to věřit, ale v tom týdnu mi podvědomě v hlavě přejely všechny moje chyby, které jsem udělala. Všechny hádky jsem viděla úplně přesně. Najednou jsem chtěla strašně žít, všechno to napravit, omluvit se. Podívat se znova na všechny známé lidi a alespoň se s nimi rozloučit. Strašně moc jsem si to přála. A v tu ránu jsem se probudila na nemocniční posteli. Jsem možná jedna z tisíce, která měla tu možnost, tu šanci a jsem za to náležitě ráda. Vážně. Asi chápete. Teď tu sedím a mám vám vypravovat. Já, která jsem to nikdy neuměla.
Rozhodla jsem se, že budu odteď mluvit jen pravdu a každý den budu brát, jako ten poslední. Rozhodně taky častěji budu říkat, že mám ráda. Taky jsem chtěla říci, že na krásu kašlu. Co je krása? Každému se líbí někdo jiný. Teď jsem vyhublá, ale budu dělat všechno pro to, abych přibrala. Nechci být taková, i když bych dřív dala nevím co za to, abych zhubla.. Takže nevím, proč mě dost překvapilo, když mi Katka řekla, že mi to sluší. Je to k smíchu. Na prvním místě taky nemám učení, proč? Nervovala jsem se nad každou sebemenší prověrkou a co jsem z toho života měla? Jen stres.
A je to.
S ruměncem ve tváři a výrazem ostýchavým se na svoji třídu podívala. Jemně se usmála a tu židli odnesla. Sedla si do svojí lavice a byla šťastná.
Jedničku za vypravování, odmítla. Nechtěla těžit díky té příhodě. Byl to její osud."

"Smrt - černá paní s kosou v ruce. Neustále jí brousí a když se napřáhne, nikdo a nic jí nezastaví."