Ztracená

Ztracená

Slunce prohrálo svůj boj a poraženě ustupovalo na západ. Paní tma se pomalu vkrádala do ulic, domů a srdcí. Nebylo dne, aby na něj nemyslela, u něj na bílé dece neseděla, za ruku ho nedržela a prosby k nebi nevysílala.
Opuštěnou ulicí se nesl štěkot psů. Chladný vítr čechral její černé vlasy, když pospíchala domů. V zámku zarachotil klíč. Pomalu vstoupila do tichem protkaného pokoje. Tma a ticho se dnes staly jejími společníky. Schoulila se. Po pobledlých tvářích se nekontrolovatelně dolů řítily pramínky slz. Kap … kap. Jedna za druhou se vrhaly do propasti noci. Nebály se o svou existenci. Padaly dolů do zapomnění. Vzpomínky vyplouvaly na povrch a byly krutější než samotná realita. Smrt už byla blízko. Šmejdila okolo. Celé její já volalo po odpočinku. Třes zmítal vyhublým, stresem vysíleným tělem. Usnula sedíc na chladné zemi. Bolavá hlava ztratila svou stabilitu. Padá ….
Ráno se hlásilo o slovo. Slunce nakukovalo do pokojů. Paprsky zahřívalo její studené tělo. Vstala. Bolest projížděla jejím tělem. Lučištníci vysílali šípy jeden za druhým. Většina z nich zasáhla srdce. Nepřítomně pohlédla do zrcadla. Zarudlé oči, propadlé tváře, …. tak vypadala osoba v zrcadle. Růž z tváří se vytratila tak rychle, jako úsměv z jejich rtů. Už to nebyla ona. Kapky vody dopadly na obličej a smísily se se slzami. Hlad se ozýval. Prosil, naléhal. Nebyl však vyslyšen. Ze země zvedla zmuchlaný svetr. Zabouchla dveře. Ulice žila ruchem. Davy lidí se proplétaly uličkami. Vzduchem se nesl smích, výkřiky, štěbetání lidí, kteří si vyměňovali své zážitky. Nikdo nebyl sám. Nikdo. Ani ona – měla totiž svůj stín, který ji doprovázel do vězení, vězení myšlenek. „Fakultní nemocnice“ Stroj vykonal další operaci a vydal lístek. Čím blíž byla nemocnici, tím více mraky zakrývaly slunce. Mraky tak těžké a zlověstné. Jak armáda těžkooděnců postupovaly pomalu ale jistě. Bylo jich stále více. Až slunce zcela pohltily. Nejistě stoupala po kamenných schodech. „Prosím?“ „Jdu za…“ Bzzz…. Proč slunce ale nebojovalo? Proč nechalo mraky vyhrát? Teď už to ví. Nechtělo, ach nechtělo přihlížet tomu, co se odehrálo v pokoji 315.
Klíčky zachrastily. Otevřely bránu k jeho světu. Košile visely na stejném místě, jak je tam pověsila. Vůně jeho kolínské byla stále tak silná, jakoby jí použil právě dnes! Z ramínka stáhla jeho oblíbenou. Světu ukázala svou nahotu, kterou zakryla pouze černou košilí. Z lékárničky vytáhla skleničku. „Sedativa - 30 tablet.“ Naplnila jimi svůj žadonivý žaludek. Oprášila klavír. Dveře se pootevřely. Přišel. Přišel si pro ni. Sednul si a zahrál. A pak tiše spolu odešli.