Andělský stín

Tančím mezi stíny vysokých bříz. Tiše a přesto nahlas. Smutně a přesto vesele. Měsíc ozařuje orosená stébla trav. Noční pták mi přelétá nad hlavou a upouští mi k nohám jedno ze svých nejjemnějších per. Shýbám se pro něj a lehce jej svírám v dlani.
Posadím se na oprýskanou starou lavičku v nejzašším rohu zarostlého parku.
"Proč jsi tady?" zašeptám.
Stín se přiblíží: "Musel jsem tě vidět."
Jen vyrovnaný a pravidelný dech se vznáší tichem.
Oba mlčíme.
"Nyní jsi mne viděl. Můžeš jít."
"Ne. Ještě není čas. Budu tu s tebou. Potřebuješ mě a já potřebuji tebe. Pro tuto chvíli," nahýbáš se ke mně tak, že cítím tvoji čistotu, upřímnost, strach...
Rozhlížím po hvězdném nebi. Připadám si, jako bych sem ani nepatřila - na tuto lavičku, vedle tebe, do tohoto světa. Připadám si cizí a sama. Připadám si tak špinavá.
"Nemysli tak!" okřikneš mne. "Vždy máš pro koho žít."
"Mýlíš se. Já už nemám jediný důvod... Přeji si, aby moje duše byla lehká, aby letěla pryč, někam daleko."
Poslední zežloutlý lístek mi vítr donesl k nohám. Prosí mě snad tímto, abych zde zůstala? Váhám. V dlani svírám pírko. Váhám.
"Neděj nic, s čím si nejsi jistá," tvá slova zabíjí večerní ticho i mé černé myšlenky.
Napřahuješ ke mně svoji dlaň.
Sleduji každý její záchvěv.
Je to nová cesta.
Je to tak snadné...
-Nedělej nic, s čím si nejsi jistá- Tvá slova mi zní v hlavě znovu a znovu.
Jemně prstem pohladím tvoji bledou ruku. Na dlaň ti pokládám to nejcennější, co pro tuto chvíli mám. Dávám ti pírko, které rozhodlo v nejtěžší otázce mého života. Pevně jej sevřeš, zlehka mne políbíš a bez jediného slova odcházíš.