Západ slunce

Zapadá slunce. Vidím jak se přede mnou ztrácí žhnoucí koule. Její záře se odráží od hladiny řeky. Tento "obraz" nesleduji sama. Všimnu si malé, dívčí postavy, která sedí několik metrů přede mnou na velkém kamenu a vlasy jí vlají ve větru. Sedí nehybně, zasněně. Nevím, kdo to je, vidím jen černé obrysy postavy, nemohu rozeznat jestli jí znám, ale jsem zvědavá a tiše udělám pár kroků k ní. Jsem od ní na 5 kroků daleko a již vím kdo to je. Neznám ji jménem, ale často jí potkávám bloumající přírodou stejně jako já. Přijdu k ní na dva kroky. Nevypadá, že by si mě všimla, ale mám pocit, že o mně ví. Zvednu ruku a položím jí ji na rameno, čekám, že se lekne, ale ne. Jak jsem čekala, věděla o mně. Cítila, že to udělám, jako bychom byly propojené. Něžným hlasem bez toho aby se na mě podívala řekla: "Dobrý večer."...A já jí na to stejně odpovím. Otočí hlavu a usměje se na mě. Přijdu vedle ní a posadím se k ní na kámen. Tiše sedíme a pozorujeme, jak zapadá slunce. Je to zvláštní pocit. Oběma se honí v hlavě myšlenky a snažíme se jich zbavit, přestat myslet na okolní svět. Nedívám se na ní, ale najednou ucítím, že zavřela oči, podívala jsem se na ní a zjistím, že to tak opravdu je. Sedí a má je zavřené. Prohlížela jsem si jí, je vyhublá a vidím jsem, že se klepe. Mám mikinu a zima mi není, sundávám jí a přikryji jí záda, otevře oči, podívá se na mě a jako poděkování kývne hlavou. Usměji se na ní a obrátím hlavu zpět ke slunci. Už je ho vidět jen trochu, dívka se zvedá. Já zavírám oči a uvolním se... zhluboka se nadechnu a vydechnu... Zvedám se také. Obě jdeme vedle sebe k polní cestě a pokračujeme po ní. Nesměle si s ní začínám povídat. Má příjemný hlas. Mluví otevřeně, ale cítím, že jí něco hodně trápí. Říkám si: 'Mám se jí zeptat?'. Řekla jsem si to v duchu ani jsem nepohnula pusou, ale ona řekla nahlas: "Klidně se ptej...". Sice vím, že ona ví, na co se chci zeptat, ale ptám se jí: " Co Tě trápí?" a ona začíná vyprávět příběh. Příběh o chlapci, kterého milovala. Když s ním byla, tak byla šťastná a bylo jí krásně. Jednoho dne se s ním měla sejít, ale on nepřišel. Poprvé nepřišel. Nevěděla co s ním je, začala ho shánět. Volala mu a on to nebral, hledala ho, ale nic. "A kde je?" " To nevím nikdo to neví, je pohřešovaný. Proto jsem teď byla tady, chodím sem každý večer a doufám, že se objeví. Čekám na něj, vždy jsme se spolu dívali na západ a bylo nám krásně." Začíná brečet. Cítím potřebu, i když se moc neznáme, je to potřeba. Musím jí obejmout, aby cítila, že jsem s ní. " Myslíš, že se někdy vrátí?" zeptám se. "Nevím, doufala jsem, že ano a budou doufat i dál, ale myslím, že není moc šance." utírá si slzy. " Jediné co mi po něm zůstalo jsou ty krásné vzpomínky. Vzpomínky na krásné okamžiky, když jsme bylo spolu, ale asi bych se neměla vracet tam. Měla bych jít kupředu a ne se vracet zpět." "Jestli chceš, budu s Tebou. Pomohu Ti jak budu moct." "Opravdu?" "Ano." " Děkuji, je to od Tebe milé." Musíme jít kupředu, ne se vracet zpět. I já s ní vyrážíme kupředu, směrem k městu, jsme zticha, slyšíme, jak teče řeka. Nějak nemohu uvěřit tomu co se stalo, ale vím jistě, že mám novou kamarádku, která potřebuje mou pomoc.