Jak moc tě miluji...

Potichu odemkne dveře, aby nevzbudila rodiče. Neslyšně se odplíží do koupelny. Nerozsvítí, protože mdlé světlo pouliční lampy, co oknem dovnitř dopadá, stačí na to, aby viděla odraz svého obličeje v zrcadle. Chvíli na sebe jen tak nehnutě zírá a v tichu poslouchá divoký tlukot svého srdce. Skoro se zdá, že už se nemíní pohnout, ale pak najednou skloní hlavu a otočí kohoutkem....

"Chtěla bych ti něco říct." Tázavě se na ni podíval. "Miluji tě." Místo odpovědi, kterou očekávala, vyloudila tato dvě slova na jeho rtech úsměv. V naději, že vyznání opětuje, se také usmála. "Ty, že mě miluješ? No, to je sice pěkné, ale zvoníš u špatných dveří." Po těchto dvou větách odešel a nechal ji tam stát samotnou. Samotnou a zlomenou. Nemohla uvěřit tomu, co právě slyšela. Ta bezohlednost a arogance v jeho očích, když to říkal. Měla pocit, že se jí srdce rozpadlo na milion kousků. Proč? Proč nemohou být spolu? Copak nevidí, jak moc ho miluje?

Ticho, které panovalo, nyní ruší proud tekoucí vody. Opatrně pod něj vkládá třesoucí se ruce a něco si pro sebe šeptá. Její šepot je tak tichý, že jí nejde skoro rozumět. Při snaze smýt z rukou jakési skvrny se voda zbarví rudě. Zastavením kohoutku opět obnoví ticho a rukama se opře o umyvadlo. Znovu se na sebe dívá do zrcadla. Z očí se jí linou slzy a její šepot je nyní hlasitější. "Musela jsem to udělat. Odpusť mi. Musela jsem, protože jsi neviděl, jak moc tě miluji..."