Zase sama

Když jsem zjistila, že jsem udělala přijímací zkoušky na střední školu, byla jsem nejšťastnější člověk na světě. Moje třída ze základky stála tak nějak za nic, kluci se chovali jak malá děcka, holky si hrály na dospělé. A pak si vyberte. Posledních několik měsíců mezi touto směskou „mimozemšťanů“ jsem strávila v depresích, s nikým jsem si pořádně nerozuměla, každý se mi svěřoval se svými problémy, ale ty moje byly tabu. Uzavřela jsem se do sebe a přestala žít. Díky depresím jsem ztratila svého kluka a díky pomluvám i nejlepší kamarádku. A tak si říkám, jestli byla opravdu ta nejlepší.
Letní prázdniny pro mě byly vysvobozením ze začarovaného kruhu a já byla nadšená, když jsem měla chvilku klidu pro sebe a mohla se zasnít. Snila jsem o své nové třídě. V duchu jsem vzpomínala na tváře z přijímaček a říkala si, které z nich se asi dostaly. Prázdniny uběhly děsně rychle a já se díky snům, nové kamarádce a taky novému klukovi dostala zpátky na zem. Zase jsem začala být ta stejná holka, jako kdysi… Kdysi dávno. Tak veselá, optimistická a otevřená. Na své problémy jsem nebyla sama a život nebyl nuda.
Když jsem se třetího září ocitla na intru, daleko od miláčka a kamarádky, bylo mi smutno, ale těšila jsem se, že je brzo uvidím a taky na to, že v nové třídě najdu spoustu nových skvělých lidí. A taky tu nejlepší kamarádku, se kterou budu trávit každý školní den i odpoledne. A můj sen se mi vyplnil. A byly tu hned tři holky, se kterými jsem si hodně rozuměla. Tak šťastná jsem snad v životě nebyla.
Jenomže pak nastal zlom. Po dvou měsících ve škole jsme se začaly hádat. Dlouho jsme se domlouvaly na společném víkendu u Markéty. A nakonec jsem u ní zůstala jen já. Nina razantně odmítla, že s tak hloupýma krávama nebude trávit víkend. „Markét, upřímně… Jsem ráda, že tu Nina není. Poslední dobou se chová strašně naštvaně. Ve třech to vážně nefunguje.“ Svěřovala jsem své pocity těsně před usnutím Markétě. „Já vím,“ odvětila. Společný víkend jsme si užily naplno. Obě jsme se poznaly víc důvěrně a já doufala, že už navždy zůstaneme nejlepšími kamarádkami.
V pondělí jsem odjela domů. Bolelo mě v krku a chřipka mi skákala tělem. Bylo mi líto, že nechám Markétku samotnou napospas třídě, ale zároveň jsem byla ráda, že jedu za svým miláčkem a že se s ním podělím o veškerou radost. Ta radost se však rozplynula přesně za týden, kdy jsem vstoupila do třídy. Před očima mi proběhl obrázek objímající se Markéty a Niny. „Ahoj,“ vyslala jsem směrem k nim, ale obě se ke mně otočily zády a odešly do lavice. Když zazvonilo, hledala jsem někde volné místo. Celá třída se vůči mně chovala tak nějak odtažitě. Začalo mi být smutno na dušičce. Sedla jsem si jako poslušná holčička před katedrou a se slzami v očích poslouchala špitání všech spřátelených lidí ve třídě. Připadala jsem si jako černá ovce. O přestávce ke mně přišla nejneoblíbenější holka ze třídy. „Můžu s tebou sedět?“ zeptala se. Kývla jsem. „Hm, Markéta tu líčila tvůj život… Minulý týden, jak jsi byla nemocná. Vážně je pravda, že tě málem znásilnil jeden kluk a taky, že tvůj táta vyhodil tvou ségru na ulici, protože byla feťačka? A taky, říkala, že prý…“ vyzvídala Anna. Svět se se mnou točil. Nikdy mi nebylo hůř. a
Každé ráno se bojím vstát a otevřít oči, každé ráno se bojím, co se o mně zase šušká po škole. Zradila mě kamarádka. Jsem na své problémy zase sama…