a pak

a pak ses na mě dlouze podíval. a přitom víš, že to nemám ráda, když na mě takhle koukáš. vždycky se ti snažim zakrejt dlaněma oči, ale ty mě nenecháš, pevně mě chytneš, chvilku se rádoby pereme a pak mě políbíš... no, to se dneska asi tak úplně nehodí. vlastně se to asi nebude hodit už nikdy, co?
"zlobíš se?"

neni to tak hloupá otázka, jak by se mohlo na první pohled zdát.
pokrčila sem rameny. "asi ani ne."
byla sem trochu zmatená a nevěděla sem, co mam dělat teď, jestli se rozloučit a odejít, nebo zůstat a... zůstat a co? vybrečet se ti na rameni? přece sme byli vždycky v první řadě kamarádi.
"ještě máš u mě nějaký cédéčka," vzpomněla sem si a tys překvapeně zvedl hlavu.
"počkej... já doufal, že..."
a nemoh ses vyžvejknout. to ti bylo podobný. ale já stejně věděla, co chceš říct a kam tahle debata povede.
"že co... že budeme kamarádi?"
přikývls a visels na mně očima. zase! a přitom víš, že to nemam ráda.

"ale jo... dyť to sme. byli sme a budem furt. i když si neumim moc představit, jak to bude vypadat."
"tak si to nepředstavuj," pokusil ses o chabej úsměv. "a promiň, jestli můžeš."
ty si fakt normální kretén. já před tebou brečet nebudu!
"jo, neřeš to. tak... ať vám to..." jaxe sakra ta holka menuje? "ať vám to klapne."
zvedla sem se z křesla a málem se skácela na zem, protože mi mezitim stihla krutě zmravenčit levá noha. šels celou dobu mlčky za mnou, jak pejsek s vocasem svěšenym mezi nohama, kterej něco hnusnýho (jo, to by sedělo) proved, za svym páníčkem. sledovals, jaxi umotávam (heh, né brko, ačkoliv by teď bodlo) šálu kolem krku. jaxi zapínam kabát a zavazuju tkaničky... vždycky si do mě strkal a já polopadala a hrozně sme se u toho chechtali. dneska ne. už nikdy ne.

"tak," prohlásila sem na znamení toho, že sem hotová, a můžu vyrazit. otevřela sem dveře a tys tam pořád tak sklesle stál opřenej o skříň. nikdy sem tě takhle neviděla... a ani sem nechtěla.
"tak čau," vyšla sem na chodbu a přivolala výtah. čekals se mnou, než přijede. vždycky tu byl hned... a zrovna dneska se musí táhnout jak žvejka. a pak se konečně ozval ten vrzavovysvoboditelskej zvuk a výtah přistál na patře. naposled sem na tebe mávla a tys řek ahoj. nikdy neříkáš ahoj! proč to jenom musí bejt tak nápadně jiný?

s povzdechem sem si nasadila sluchátka a užívala si svojí možnáposlední jízdu timhle výtahem. vlastně sem si ho nikdy pořádně neprohlídla... ani to za to nestálo. prostě čtyři holý hnusný studený zdi počmáraný puberťáckejma vzkazama. hrubešová je píča a dál sem ani číst nepotřebovala.
u vchodu sem se srazila s nějakou holkou. měla takovej srandovní nos a nádherný dlouhý vlasy. možná to byla ona, i když pochybuju, že by sis ji pozval pět vteřin po tom, co to se mnou skončíš. u tebe teda člověk nikdy neví...

pak sem se zastavila. nevim proč, asi sem chtěla in real zažít takovou tu filmovou scénu, kdy se hlavní hrdinka otočí a spatří svého milého vysedávat za oknem se zasmušilým výrazem ve tváři, a zatímco hudba graduje, jim oběma se nahrnou slzy do očí, hrdina se schová za záclonu a hrdinka se rychle otočí zpátky a pokračuje v cestě... což o to, hudbu ušitou na míru bysme tu měli, svého milého sem v okně zahlídla taky, akorát že místo tragickýho výrazu mával rukama a očividně něco křičel.
co blbneš?

sundala sem si sluchátka.
"nechala sis tu telefon, ty trubko!"
chtělo se mi omdlít a vyprsknout smíchy zároveň. ale udělala sem jenom to druhý. tohle by se ve filmu nestalo!
a tak sem si znova přivolala výtah, a když sem do něj nastoupila, bylo to nějaký... jiný.
"čau," pozdravila sem tě se smíchem, jako bysme se neviděli tejden.
podals mi telefon. usmíval ses. pořád sem čekala, kdy se vedle tebe ve dveřích objeví ta holka s legračním nosem, ale nic. tak to asi nebyla ona.
"hele... a nedáš si třeba eště kafe, když už seš teda zase tady? já tu nechci bejt sám."
kreténe, kreténe, kreténe! "no, tak jo."