Druhá půlka duše

Byly jednou dvě nejlepší kamarádky H. A S. Jak plynul čas, prožily toho hodně a vždy společně. Byly chvíli radostné a smutné. Navzájem si říkaly všechna svá tajemství, nejskrytější tužby a přání, které nikdo jiný nevěděl. Byly si blíž než cokoliv na světě. Byly jedna duše. Nevinné a zranitelné.

Nadešel den, kdy dospěly, a S. si najednou začala uvědomovat, že H. miluje, víc než cokoliv jiného. Víc než vlastní život. Nedokázala bez ní žít, bez ní skomírala, ale přesto H. nedokázala nic říct. Nedokázala ji říct pravdu. Pravdu, kvůli které by se všechno změnilo. Možná by se jejich přátelství rozpadlo. S. si nedokázala představit svůj život bez H., a tak svou pravdu skrývala před světlem světa. Dusila v sobě tu bolest, pravdu, která nemohla vyjít najevo. Přesto každý den s H. byl tím nejkrásnějším dnem na světě. Ale vše se obrátilo vzhůru nohama.

H. měla auto. Ten den do něj neměla sedat. Přesto to udělala. Pršelo, ale nebyl to obyčejný déšť. Byl to déšť smutku. Země plakala nad ztrátou jedné nevinné duše. Duše, kterou milovalo tolik lidí. Milovala ji i S. Milovala ji tak, že při té hrozné zprávě ji začalo krvácet srdce. Proč jen ji neřekla, co k ní cítí? Jakoby ji vyrvalo duši z těla několik dravých rukou a ona padla bez života k zemi. Nemohla bez ni žít. V dobu, kdy její tělo leželo bezvládně na zemi, její duše byla pryč. Setkala se svou druhou půlkou tam nahoře, kde zpívají andělé, tam, kam chodí nevinné duše. „Miluji tě, víš to?“ řekla S. H. se na místo odpovědi rozplakala. Jejich duše se opět spojily v jednu, ze které vycházela taková záře, že se noc na zemi proměnila v den. V ten nejkrásnější den v roce, kdy všechen lid zasáhla vlna štěstí a lásky. Lásky, která vyzařovala již z jedné nevinné a čisté duše.