Bráška

Byla jsem malá, copatá holčička. Bylo mi devět a tolik jsem si přála sestru nebo i bratra. Víš, jaké to je utrpení pro malou holku vyrůstat celých devět let sama? Jen s bezhlavě zamilovanýma rodičema? Často jsem plakala… Ty jsi to nevěděla, mami, já jsem ti spoustu věcí zatajovala a dělala jsem to potom i dál. Když mi bylo patnáct a měla jsem problémy, tak jsem ti o tom jako svý mámě neřekla, svou první menstruaci jsem zvládla sama, svý první rande s klukem jsem zvládla sama, žila jsem sama. S někým v panelovým, maličkým bytě, který o mě zavadil okem ráno, když mi podával okoralý chleba a večer, když mě vyháněl z koupelny. Soukromí? To jsem měla, na to si nemůžu stěžovat, ale cožpak ty nemáš srdce, mami? Ty bys nechtěla jako malá, dospívající dívka mít nejblíž ze všech ke své mamince? V některých věcech jsem se ale začala utápět.

Bylo mi třináct a tobě se narodil malej, nechtěnej kluk. Kolik bylo dětí v tvým břichu, které jsi nechtěla, na to ani nemyslím, radši.

Pro mě bylo v té chvíli jasné, že jednoho dne přijdeš z nemocnice, se splasklým břichem a s bílou hromadou deček v náručí, položíš to něco do dřevěné postýlky, lehneš si do postele a hned usneš. Probudí tě až to mimčo, které mezitím stihne mimořádně vyzkoušet funkci plenek a vyplivne růžový dudlík, který jsem ještě před pár roky dudlala já. Ty se sprostými nadávkami vylezeš, začneš ho neochotně kojit a pak mi ho vrazíš do náruče a odejdeš z domu…

Tak tohle já nedopustím. Chci pro svýho malýho brášku, a je mi jedno, jestli je od mého táty nebo od nějakého šéfa od tebe z práce, to aby se ,,u nás“ cítil v bezpečí, aby netrpěl jako já, aby si rodičovskou péči nemusel stále vyhledávat u starších kamarádů, aby byl zdravý, a aby měl už OD DĚTSTVÍ někoho, komu se bude moct svěřit, až se poprvé zamiluje, komu bude moct odvyprávět pocit z té sousedovy holky, jeho první mokrý sen, jeho první sex. O toho syna se začnu starat já, ne ty.

Spousta takových myšlenkových pochodů mi lítala hlavou a já jsem se těšila na brášku. Na mého malého broučka.

A ty jsi opravdu jednoho dne přišla a místo toho, abys postýlku umístila k tobě do ložnice, strčila jsi jí rovnou do mého pokoje. Hádka, facka, řev.
Byla jsem z toho trochu šokovaná, ale nevěděla jsem ani tak moc přesně, co mě čeká.

Začala jsem se starat o to malé, rozkošné děcko. Měla jsem ho snad nejraději ze všech lidí na světě. Dávala jsi mi ho, jen když sis potřebovala užít, bez jediného slova jsi mi ho zase vrážela do náruče a odcházela s otcem do vaší ložnice: pak už jsem jen slyšela rychlé oddechování a spustil se mi z očí proud slz. Vše jsem tomu drobečkovi vysvětlovala a on mě jistě chápal.

Když jsem jednoho červnového dne odjela na celý týden s třídou - udělala jsem chybu. Vrátila jsem se domů a v postýlce leželo dítě, nechané tak, jak jsem ho já sama přikryla v neděli ráno zelenou dečkou a se stejně položeným medvídkem, jak jsem učinila já v sobotu večer. Do očí se mi hrnuly slzy. Pohladila jsem dítě, a to se ani nepohnulo. Sáhla jsem mu na srdíčko a to ani nebouchlo, sáhla jsme mu na krční tepnu a ta neprojevovala známky funkčnosti. Myslela jsem, že tě snad roztrhám, mami, ty nejsi normální. Začala jsem si skládat střípky, které jsi po sobě nechala. V pondělí ráno, hned po mém odjezdu, jsi jistě sbalila všechny věci a odjela s tátou pryč z města. Jemu na tom nezáleželo, starej alkoholik si přeci ani nevšimne, že se mu narodilo dítě. A už ses nevrátila. Dítě jsi tam zapomněla. Nevzpomněla sis na to, že nebudu týden doma, a že se o něj nikdo v pondělí odpoledne nepostará.
Mami! Ty jsi mi zabila brášku! Jedinýho člověka, který měl pro mě větší cenu než můj vlastní život!

,,Haloo! Úschovna lidských životů! Uschováme vám váš život pro pozdější použití, přejete si?“