Deprese

Lying, crying, dying - čtu v učebnici angličtiny a uvažuji, jestli tahle slova zní stejně. Mé myšlenky se shodnou na kladné odpovědi a já udělám fajfku. To mi ale nestačí a začínám se těmito slovy zaobírat o něco víc. A to hledat v jejich významech. Možná vás ani nepřekvapí, že mám tak trošku depresi a pod určitým vlivem tohoto stavu začínám pátrat nad podobností lhaní, pláče a umírání, a ke kterým osobám nebo situacím by se hodilo je přiřknout. Podobnost jsem našla hned. Všechny slova jsou negativní a většinou je nikdo neslýchá rád. Zato ty situace nebo osoby mě začaly zajímat. „Ke které osobě bych tato tři slova mohla přišpendlit?“ Můj mozek pracuje nad touto otázkou naplno. Je pravda, že bych se teď měla spíše věnovat látce, kterou probíráme (rozdíly mezi Present simple a Past simple), ale podle mě je tohle zábavnější nebo přinejmenším zajímavější. Jako první se mi vybaví můj ex-přítel Tonda, který splňuje skvěle všechny body. Lying = to není těžké, protože mi lhal nejspíš tisíckrát o tom, že jsem jeho jediná, protože to byla lež jako věž, crying = spojení s lying, protože jsem pro něj uronila celý potoky slz a dying = když jsme spolu chodili, tak si vzpomínám, že mu umřela babička, ale kdyby to náhodou nestačilo, tak třeba ještě to, že mám chuť let him die nebo nearly kill him. Tohle ani nesouvisí s mým povahovým rysem škodolibostí, ale se zlobou a smutkem zakořeněnými ve mně.

Dalším člověkem, který mě napadne, se stane má ex-nejlepší kamarádka Sandra, která opět nemá problémy ani s jedním z těchto bodů. Lying = lhala mi o některých odpolednech, což by mi až tak nevadilo, kdyby to nemělo spojení s crying = že jsem kvůli ní vyplakala mnoho slz a to mimo jiné z toho důvodu, že ta další „jediná“ v Tondových očích byla právě Sandra. Proto mi vadila ta odpoledne, jelikož je potají trávila s ním. Jaká to ironie, že má nejlepší kamarádka se dá dohromady s mým přítelem. Osud je holt někdy krutý a musím uznat, že v tomhle ohledu mě opravdu nešetřil. K poslednímu slovu dying bych přidala smrt jejího domácího mazlíčka, kterého si vychovala od úplnýho drobečka. Taky možná stejný dodatek jako u Tondy, ale Sandře bych tyto věci asi určitě udělat nemohla.

Tím pádem bych do řady slov lying, crying a dying přidala ještě ex-. V tomto případě by všechna ta slova sice nezněla stejně, ale významová podobnost se nezapře. Z možnosti dalších podobných úvah mě alespoň prozatím vytrhlo řinčení školního zvonku. Ještě jsem zaslechla učitelku říkat něco o domácím úkolu, ale už jsem nic to neslyšela do konce, jelikož jsem si uši ucpala sluchátky, které vedou přímo do mého milovaného přehrávače, bez kterého bych na tomto světě nebyla už asi dávno. Třeba zrovna teď, kdy nemám chuť mluvit ani se Sandrou, která se mi stále snaží všemožně omlouvat, a ani vidět Tondův výraz. Už vůbec nemám náladu na bandu spolužáků, kteří si ze mě stejně většinou utahují a mají stupidní poznámky, které jsou na úrovni osmiletých, rozmazlených dětí. Stále se snažím je ignorovat, ale je to pořád těžší a těžší. Neříkám, že mezi ně patří všichni. Třeba Marek, Karel a Petra mi pomáhají s hrabáním z depresí. Ještě nedávno to nebylo skoro vůbec potřeba, protože jsem byla optimista každým coulem, ale teď se jakoby něco změnilo. Všechno se mi hroutí pod rukama a já nevím, jak to zastavit. Neustále máchám rukama naprázdno s marnou snahou to nějak spravit, ale nic nezabírá.

Pořád mi na mysl přichází jedno řešení, které ale mé maličkosti přijde přehnané až skoro zbytečné. Nejhorší je, že ať se snažím, jak se snažím, tak jich moc nenacházím. Nejsnazší a nejrozumnější by asi bylo odpustit Sandře a všechno jí vyklopit, i když něco takovýho snad ani odpustit nedokážu. Ti tři lidičky od nás ze třídy jsou sice úžasní, ale nedokázala bych jim vysypat všechny svoje problémy a pocity. Cítím se zrazená a podvedená, ale jen těžko s tím moc nadělám. Tím pádem se uchyluji k nejkrajnějšímu řešení, které mě sice napadá často, ale vždycky jsem je brala s nadhledem a nereálně. Teď si ale myslím, že nic jinýho se už dělat nedá. Ještě se mi nechtělo zavřít ty pomyslné dveře, ale nemám sílu déle se životem bojovat. Tudíž si doma v klidu sednu a sepíšu osm dopisů adresovaných konkrétním lidem, u kterých doufám, že alespoň pěti z nich na mně nějakým způsobem záleželo. Jistotu samozřejmě nemám, ale to nemá člověk nikdy a s ničím. Ve škole jsem se rozloučila s těmi pár spolužáky, i když oni patrně nevěděli, že je to naposled, snad jedině tím, že místo obvyklého „Čau“ nebo „Ahoj“, jsem jim dnes řekla „Sbohem“. Doma jsem se rozloučila zase s rodinou a šla si vybrat své poslední místo.

Řeknu vám, že tohle na tom byla asi věc nejtěžší, ale nakonec se mi to nějak povedlo. Nalezla jsem most nedaleko mého milovaného bydliště. Dopisy jsem předem připravila do nepromokavých desek a přinesla i věc, která je zatěžká, aby neuletěly. Myslím holt na všechno, což je (i když skoro byla) jedna z mých kladných vlastností. Ke skoku se naposledy rozmýšlím před zábradlím, aby mě neměli šanci přemluvit, kdyby to vypadalo podezřele. Jsem ale už pevně rozhodnutá. Ještě jsem si vzpomněla na takové mé životní krédo, které jsem ještě nedávno užívala často a s oblibou, když jsem jiným lidem zvedala náladu: „Směj se a svět se bude smát s tebou. Plač a budeš plakat sám.“ Optimistický heslo, co myslíte?

Pevně odhodlaná přelézám zábradlí. Naposledy se ohlédnu zpět a mám pocit, jako bych zahlédla Sandru, jak ke mně běží (zná mě očividně nějak moc dobře a asi něco vytušila), ale přišla pozdě. Moc pozdě, jelikož skáču dolů na silnici. Ještě mě napadá má úvaha o lying, crying a dying a zjišťuju, že i já s nima mám co dočinění. Lying = lhaní rodině a přátelům o mých pocitech, crying = kolika lidem tímhle krokem způsobím pláč a dying = něco, co probíhá asi právě teď. Na chodníku, pod koly aut, která brzdí o sto šest, to celé končí. Celej můj zmršenej život jde do háje a já už po chvíli necítím vůbec, ale vůbec nic...