"Prostě jiná"

Jdu ven! oznámila jsem večer rodičům. - Nevím, kdy se vrátím. Mamka vešla do mého pokoje s mísou, ve které míchala těsto na vánoční cukroví, podívala se na mě a já jsem jí z očí hned vyčetla otázku. - Neboj se, jdu jen do klubovny, jsme domluvení. Nic víc nenamítala, jen mě pohladila ve vlasech a odešla zpátky do kuchyně. Ve dveřích se však ještě otočila, možná něco tuší, blesklo mi v hlavě - neumím vůbec lhát. Zapnula jsem si tedy teplou zimní bundu a raději jsem co nejrychleji za sebou zavřela domovní dveře. Vydala jsem se do mrazivého počasí, cíl jsem měla jasný.
Za vesnicí blízko lesa stála malá dřevěná bouda, kterou jsme nazývali klubovnou. Celá naše parta, my. "Bylo nás pět" a bezvadně jsme si rozuměli, spousty let. Společně jsem se smáli, ale i řešili problémy. Měla jsem se v té době o koho opřít, u koho hledat útočiště. Každý z nich, opravdu každý, by mi podal pomocnou ruku, kdykoli bych potřebovala. S nimi jsem prožila spousty věcí, na které se jen tak nedá zapomenout. Měla jsem je a vlastně stále je mám ráda. Někde v koutku duše cítím, že kdyby ke mně natáhli jen prst - třeba malíček, tak bych se ho chytla a víckrát bych ho nepustila. Ano, tak strašně mi chybí naše přátelství. Dneska před klubovnou však opět stojím sama. Po kolikáté už? Jak dlouho je to, co jsme se spolu naposledy bavili? Ale ne, jinak. Jak dlouho je to, co se se mnou ještě někdo bavil? Nevím - týden, měsíc? Mně to však přijde jako celá věčnost. Neumím být sama, neumím si hrát na něco, co nejsem. Nejsem ta tvrdá, ta silná a sebevědomá holka. Vážně ne. Tak proč si to ksakru všichni myslí?
Odemku dveře a sednu si na jednu z těch starých židlí. Padají na mě chmury, smutek. A na svých bedrech cítím snad všechnu bolest světa, jestli to vůbec jde. Ale každopádně si tak připadám. Tady jsem zranitelná, nesvá. To tady se mi vybavují všechny ty události. Já sama vlastně pořádně nevím, proč sem stále chodím. Čekám na zázrak, nebo možná na přátele a pochopení. Třeba tady hledám odpovědi na svoje otázky. Co se mezi námi stalo? V kom je chyba? Ve mně, nebo ve vás? Kde nastala změna a zlom?
Musím zamrkat, protože se mi přes hradbu řas snaží dostat slza. Nechci zase brečet, proč bych to měla být já, kdo to odnese, komu je to líto. Když vy ostatní jste určitě bůhví kde, bavíte se a na naše sliby, že se nikdy neopustíme, jste dočista zapomněli. Je to tak. Strašně ráda bych se totiž mýlila.
Slyším kroky, rychle se otočím po zvuku. Někdo chce jít do klubovny. Kdo asi? Nikdo jiný klíče krom nás nemá. Strašně jsem si přála někoho tady potkat, s někým si o tom všem promluvit. Potřebovala jsem to všechno pochopit a doufala jsem, že najdeme řešení. To bylo mé přání. Avšak teď, když mám tu šanci, nechci, abyste mě viděli takhle na dně.
Jenže mi nic jiného než čekat, co se stane, nezbývá. Malinkým oknem bych se ven nedostala a přece nejsem tak zbabělá, nemám se čeho bát. Hůř nebude.
Do hlavní místnosti chvíli po otevření dveří vstoupil Marek. "Čau, co tady děláš?"..... "Aho-oj, sedím, vidíš ne?"
Ticho. Nemáme si najednou po tolika letech, co říct. Jeden druhému se vyhýbáme očima. "Proč?"
"Proč, co?" "Proč se mnou jednáte, jak s prašivou?" Asi ho moje otevřenost překvapila, podíval se na mě a nevěděl, co rychle odpovědět. "Víš, oni, teda my si myslíme, že jsi nafoukaná, povrchní. Že se na nás díváš svrchu, že jsme pro tebe něco míň. Přece se nebudeš zahazovat s námi, ne?"
"Cože?" ta ironie v jeho hlase, to pohrdání mnou. Já že jsem povrchní? Nafoukaná?... tak to asi špatně vidíte. Nemyslím si o sobě vůbec nic, když se rozdávalo sebevědomí, tak na mě se nedostalo. "Tak to mě mrzí, že mě takhle vnímáte! Ale jak to, že jste na to přišli až teď?" Zrudnul a začal si pohrávat se skleničkou, která stála na stolku. "Nemůžu ti říct pravdu. Sám si to nemyslím. Poslechni si naše oblíbené CD a možná na to přijdeš!" Vstal tak prudce, že mu sklenička vypadla z rukou a roztříštila se na tisíc malinkatých kousíčků. Odešel. Už mě nepozdravil, se sklopenou hlavou utekl. Dobře tedy, pustila jsem si naše cédéčko. První písnička to není, druhá, třetí, šestá. A co ta poslední? ,,Do svůdnejch pohledů, tak do těch nejede, nelže - nepije a nekrade. Je pozadu. Je strašně pozadu!" Aha... jsem pozadu, tak to myslel. Místo, aby to brali za klad, tak jim to vadí. Brzdím je. Nechápu vůbec nic. Ale fakt ne. Kde jsou naše názory, přesvědčení. Kde je tolerance? Změnila nás puberta. Změnili jsme se všichni, a proto už si nerozumíme. Je to koloběh a je to asi nejspíš "normální". Každý jsme si našli jiné priority, jiné žebříčky. Už to nejsme my, kteří jsme se měli tak rádi a rozuměli jsme si.
To poznání bolí. Strašně bolí. Slzy už mi volně tečou a já si v tom smutku ještě vzpomněla na jednu básničku. ,,Když přátelé nerozumí, když nechtějí a neumí. Bereš to za zradu. Hlava klesá stále níž, když dobrý přátele ty ztrácíš!" a je to pravda. Chtěla jsem to vědět, mám to tedy mít.
Je konec, možná jsem to někdy chtěla slepit. Určitě jsem to chtěla slepit, vždyť sem jsem šla s nadějí. Ale na příkladu skleničky spadlé na zemi vidím, že to, co se rozpadlo na spousty částí - slepit už nepůjde. Stejně jako naše přátelství. Stále nevím, kdo za to může. Třeba já, protože jsem "prostě jiná". Nebo oni? Těžko říct, nebudu to už řešit. Lámat si s tím hlavu, trápit se.
Zamknu dveře klubovny a klíč strčím pod rohožku. Jak bývalo naším zvykem. Naposledy se ohlédnu a zřetelně vidím, že už sem nepatřím. Jsem asi už někde jinde. Třebaže jsem o ně přišla, ale zůstala jsem svá, a to je hlavní. Přece se nebudu nutit do něčeho, co mě neláká. To dá rozum.
A jsem doma. Otevřu vchodové dveře a vesele zakřičím: ,,Jsem tu!" Mamka ke mně dorazí s tácem cukroví, které stihla napéct. Pohladí mě ve vlasem, zeptá se: ,,Už je to dobrý?"
"Jo, maminko, teď už to snad bude všechno dobrý!" Spolknu celý rohlíček a s normální náladou bez černých myšlenek si sednu k televizi, kde dávají pohádky. Jak fajn dokáže život být, i když člověk ví, na čem je. Nebo možná proto, že ví?