Chci už vystoupit

Ublížil jsi mi, jak jen člověk člověku ublížit může. Zabil jsi naší lásku, důvěru a věrnost. Vše kvůli čemu jsme tu my dva žili. Jakoby zavál na pár minut vítr a sfoukl vše, na čem nám záleželo. Vše se zdálo být pevné, ale byl to jen domeček z karet.
Slunce přestalo svítit a hřát. Vše zbarvilo se do barev šedých až černých. Květiny už nevoní a nemají barvy veselé, pestré. Teď jakoby vadnou v barvách smrti. Zdá se to být konec bez návratu.
Nechte mě, nepomáhejte mi, už nežádám od nikoho pomoc. Teď je totiž pozdě, vždyť byli jste vždy jak hluší a neslyšeli můj křik o pomoc, který ve větách mých se skrýval. Chci vystoupit, chci za sebou zavřít ty dveře a zamknout na velký černý klíč, který vhodím do hluboké tmavé studny končící až v pekle.
Nestírejte mi slzy, prosím, ty jediné jsou mým společníkem v mé velké samotě. Točí se mi z toho hlava, všude kolem mě lítá tisíce zbytečných a prázdných hodin, které aniž by to tušily, zkracují kousek po kousku můj život.
Znáš ten pocit? Kdy je vše kolem tebe tak marné, obličeje lidí tak prázdné a duše jakoby bez života? A ty to nemůžeš nijak změnit a i kdybys chtěl, časem zapomeneš, co to vlastně je za pocit být šťastný, a žiješ nadále v té šedi. V té samotě, v které je přítomen jen tikot hodin, který stále připomíná, jak vám ubíhá čas. Vše je tak zbytečné.
Tak mě pusťte, ať můžu zamknout svůj život a tiše vystoupit. V samotě, se zlomeným srdcem a bez tebe...