Muž, který vidí čas

Stojím tu.
Kde?
Mimo prostor, mimo chápání člověka.
Stojím tu a dívám se.
Na co?
Na čas.

Čas, který letí, unáší celá staletí a vše, vše co kdy vzniklo, nakonec mění v poušť. Vidím zrození i smrt. Vidím zrod děl, vidím jejich zkázu. Zrody civilizací a jejich pád. Jejich stavby, které se postupně rozpadly. Vše, vše se přede mnou mění v písek.

Jak to začalo?

Jednou – bylo mi sedmnáct. Můj děda zemřel. Měl několik mrtviček, pokaždé se z nich dostal. Tu nezlomnou sílu a odvahu jsem obdivoval. Pokaždé, když dostal zásah, znovu vstal a šel. Žádných devět, deset - nanejvýš osm. Pak si zlomil nohu. Pitomá embolie. No a je po něm.

Když se to dozvěděla moje teda, družka mého dědy, lehla si do postele a čekala na smrt. Život pro ni neměl cenu. A smrt? Ta si vzala křečka, králíky, slepice, souseda, ale k nám se jí nechtělo. Čekala. Na co? Na to, až bude v pokoji správně uklizeno? Nebo až padne prach na obrazy, uschne fíkus? Možná!

Též vím, že čekala, až se dopeče chleba. Čekala, čekala na čas.

A já?
Sedím na schodech a brečím. Cítím se bezmocný. Zoufale chci něco udělat. Místo toho jenom brečím. Zoufale, vztekle, nenávistně, zlobně, bezmocně brečím. Takový člověk v takovém stavu potřebuje nepřítele. A já ho měl.

Mým největším nepřítelem je – čas. Co ví sedmnáctiletý kluk o čase? Nic! A přece - jestli chceš proti někomu bojovat, musíš ho poznat. Nemůžeš útočit proti větrným mlýnům, když nevíš, že to jsou větrné mlýny. Navíc čas není obyčejný nepřítel, čas je jeden z nejmocnějších ve vesmíru. Čas je prakticky neporazitelný.

Když chceš bojovat proti mocnému nepříteli a jsi úplně sám, slabý, myslíš, že úplně bezmocný, potřebuješ spojence. Mocné spojence.
Rozhlédni se kolem. Král, Císař, Papež.
Ne, ti nejsou mocní, to je jen prach, který nakonec zůstane na botách poutníků.

Bůh?
Bůh je všemohoucí, je nad časem, je mocnější, ale čas je spravedlivý. Už je mi daleko víc, než sedmnáct. Čas si bere moje roky. Několikrát za tu dobu se sešlo boží poselstvo s mým a já spojenectví nepřijal. Ne proti času.

Co by to bylo za hru, mít všechny trumfy, mít lepší zbraně.

Já nemám v rukou nic, nanejvýš dvě dvojky, a o to je to zajímavější, napínavější.

Sázky jsou obrovské …
Hraje se o čas a o život.
Jedno jsem za tu dobu zjistil. Spojence si musíš koupit, ale přítele ne. Přítel ti pomůže, když je ti nejhůř. A nic za to nechce.
Přítel poradí.
Přítel pohladí.
Přítel vyléčí rány.
A nic kromě přátelství za to nechce.

Mám přátele. Jsou jimi stromy. Mám je rád, mám k nim úctu. A oni mne učí zastavit se a dívat se. Mým přítelem je voda. Objevil jsem její krásu. Ona mě naučila jemnosti a síle.
Mými přáteli jsou Slunce a Země. Obdivuji jejich velikost a rozvahu. A oni mě naučili vidět nekonečné prostory a čas.

Jsem muž, který vidí čas.

Čas ukrajuje z mého a kdo jsem já? Jsem úplně obyčejný člověk. Je mi třicet čtyři, mám rodinu, dva syny, práci, své koníčky, svůj život.

Lidé mě míjejí, baví se se mnou, zdám se jim takový a takový. Člověk by řekl normální a šťastný život.
A přece jak se mýlí. Jdu po ulici, dívám se, jak lidé jdou, auta jezdí. Pak se mi maličko rozostří zrak, mé tělo pokračuje a já… Stojím, nevím kde. Dívám se. Jsem mimo prostor, na kraji všeho času.
Vidím, jak čas plyne. Vidím rozpadat se řecké chrámy, vidím, jak barbaři dobíjejí Řím. Požár Alexandrijské knihovny. Vpád Mongolů, výbuch supernovy. Zrod i zánik celých galaxií. Vidím i detaily.

Tiše se rozpadající Diovu sochu, zrnko po zrnku, pak prst ruky, nos. Nakonec se hroutí celá. Zarůstá trávou. Lesem – travou odpadává zrnko po zrnku. Zbyla jen hromádka písku. A vítr roznášející ho všude. Malé embryo, chlapce, muže, starce, rakev, prach.
Někdy se s časem díváme do očí. Už dávno to není můj nepřítel. Je to můj sok, protihráč. Vážím si ho, uctívám ho, někdy mu vzdávám úctu. Má modré oči, hluboké, je v nich moudrost miliónů let.
Jsem rád, že jsem si vybral takového soupeře. Že mohu hrát to, co hraji. Náš boj? Útočí pořád a pořád.
Já.
V zimě a na začátku jara.
Je úžasné pozorovat, jak na chvíli jsou síly vyrovnané, jak vše stojí, nehýbe se. Někdy je bezradný, neví, co se sněhem. Slunce se otočí, země si nevšímá. Stromy čekají a voda je chladná jako led. Pak prolomí mou obranu a už letí.
Nedávno jsem se díval do zrcadla, díval jsem se na ruce, na tvář. Do očí. Jsou zelenomodré, jsou hluboké a jsou v nich staletí.

Teď tu sedím a vím, že jednoho dne vykročím do pouště času. A budu se rozpadat zrnko po zrnku. Ale taky vím, že znovu povstanu jako bájný pták Fénix a půjdu proti času.
Dokud ze mne nebude velká železná koule v tichu nekonečného prostoru.