Temný

Jsem Temný. Jsem temnější než temnota. Černá je moji světlou stránkou. Není to jen nedostatek světla. Je to temnota tvořena samotnou neexistencí světla. Neschopností fotonů se mě dotknout. Bojí se mě. Mají strach. Vím to. Nedivím se jim. Nemám duši. Pochybuji, že jsem ji kdy měl. Nepotřebuji ji. Mockrát jsem přemýšlel nad tím, k čemu by mi byla. Na rozdíl od vás, mě nic nenapadlo. Nemám potřebu se nechat spasit. Já se spasím sám. Svým vlastním způsobem. Nebude se vám to líbit. Ale na tom nezáleží. Téměř na ničem nezáleží. Jen na tom, co chci já a co z vaší existence mohu využít pro své potřeby. A pro své potěšení. Mám totiž na své spasení celou věčnost. Celou. Věčnost je dlouhá doba. Občas si zasloužím trochu rozptýlení.
Sleduji vaše vlastní temné stránky s potěšením. Jsou pro mě zdrojem inspirace, jen je musím poněkud rozvinout. Byli by z vás dobří otroci, kdybych nějaké potřeboval. Možná jednou, až budu hledat opravdu velké rozptýlení. Zatím se tím nemusíte trápit. Zatím mi stačí využívat vás stále stejným způsobem. A má moc stále roste. Jednou se postavím samotným Silám Vesmíru. S vaší pomocí, samozřejmě.
Jsem Temný. Nenarodil jsem se. A pokud ano, muselo to být před Stvořením Vesmíru. Bohužel si to nepamatuji. Mé první vzpomínky jsou ze dne, kdy jsem byl propuštěn ze svého Vězení. Po tisíciletích. Po miliardách let. Začal jsem tím, že jsem byl propuštěn do neexistence. Konečně.
Procitl jsem. Pocítil jsem, že už nejsem součástí. Vnímal jsem prázdno, ticho a samotu. Chyběl mi tlak, teplota, fluktuace i síly. Líbilo se mi to. Byl jsem jen já a čas. Uvědomil jsem si, že tento stav není tím, co mělo být normální situací. Věděl jsem jen, že ta byla nepříjemná. Že už ji nikdy nechci zažít znovu. Nevěděl jsem však, co jsem. Rozhlédl jsem se a spatřil součást. Šířila se ode mě všemi směry. Řvala, křičela, vařila se a zářila. Na všech vlnových délkách. Chaoticky. Prostupovala prostorem, hrnula jej před sebou a vytvářela vakuum, ve kterém jsem se schovával. Vydal jsem se za ní. Opatrně. Z povzdálí. Chtěl jsem kontrolovat její hranice. Sledovat její postup. Odhadnout její síly. Pochopit její princip. Nic jiného tu nebylo. Jen já a ona. Konečně odděleni jeden od druhého. Možná poprvé od chvíle co jsme byli svázáni spolu. Násilím. To jediné jsem věděl jistě.
Součást pokračovala ve svém šíření se a já s ní. Nečinilo mi to žádný problém a neměl jsem důvod některý z rozměrů preferovat. Ještě ne. Když dnes přemýšlím nad tím, proč jsem tehdy rozhodl šírit všemi směry, říkám si, že to byla zvědavost. Nebo nostalgie. Byli jsme spolu přeci tak dlouho. Jak já ji nenávidím. Jsem rád, že byla zničena. Děkuji vám za to.
Tak vypadaly první pikosekundy mé neexistence.
Pak se proces šíření součásti zastavil. Nebo jsem si to alespoň myslel. Chvění pokračovalo dál, ale přestal se chvět prostor sám. Záření se valilo od epicentra, za sebou táhlo mnohem pomalejší hmotu. Ta se počala formovat do tlakové vlny. Bortila hrubší struktury další hmoty, která ji stála v cestě a zahrnovala ji do turbulentního víření. To ji zpomalovalo a ubíralo na síle. Vakuum uvnitř zvětšovalo objem, jak poloměr hranice expandující koule narůstal. Až do chvíle, kdy překročil maximální rychlost a začal se bortit zpět dovnitř. Tlaková vlna pokračovala dál kupředu, marně se snažila dohnat prchající záření. Za sebou nechávala zbytky narušené a ozářené hmoty. Vzniklý podtlak ji začal znovu trhat, jak vakuum nasávalo okolí. Druhá vlna, tentokrát v opačném směru, se řítila tam, kde vše začalo. Kde jsem se nacházel i já. Dostal jsem strach.
Panický strach, že se vrátí i součást. Aby mě opět uvěznila a zavřela zpět do existence. Kam jsem se už nikdy nechtěl vrátit. Vážil jsem si své svobody, lpěl jsem na ni, trval jsem na pokračování stavu věcí. Nebylo kam uniknout.
Hmota se prohnala skrze mne, uhýbal jsem ji ve všech rozměrech, prostupovala skrze moji neexistenci. A já se schovával v každé skulince, v každé prasklince, v každé nekontinualitě. Zjistil jsem, že uvnitř její struktury je místa dost. Dokonce i na kvantové úrovni, v prázdnotě mezi fluktuacemi energie. Pocítil jsem sílu ji od sebe odvrhnout a její neschopnost mě opět spoutat. Ani světlo už mě nechtělo. Další vlnění prostoru samotného nepřišlo. Na to již byla příliš slabá. Součást byla pryč. Rozmělněna, rozptýlena, spotřebována, vyčerpána, využita.
Dnes vím, že přestala existovat původní hmota, nacházející se v epicentru i se silami, které ji držely pohromadě. A mě uvězněného uvnitř. Byl jsem volný.
Pak se vše uklidnilo a jen radiace zůstala.
Už vím, co jsem.
Jsem výbuch atomové bomby.
Bylo ráno 16. července 1945 v Nevadské poušti.
Dal jsem si jméno Temný.