"Skoč!"

"Skoč!"

Zmateně stojím v nebeských výškách. Ve výškách snů. Myšlenky tápou v neurčitu, až nakonec narážejí na vzpomínky. Ty, kvůli kterým proplakávám poslední půlrok. Ty, které mi nedají spát i za té nejhlubší a nejčernější noci.
Kráčím do vysokého kopce a přesto upadám do stále větší jámy. Cítím, že dno je už blízko.

"Skoč!"

Kam jdu? Co tam hledám?

"Skoč!"

Míjím cizí lidi, kteří mi soucitně koukají na uslzený obličej. Soucitně? NE. Je to jen jakási hra, aby si udrželi svoje svědomí čisté jako lilie, aby nade mnou nemávli jen tak rukou, aby se aspoň na chvíli pozastavili nad osudem nešťastné holky z ulice. Nebo jsou jen zvědaví. Chtějí slyšet ty horší příběhy, aby nemuseli řešit svoje mizerný životy.
Všechny je míjím, bez jediného slova, pohledu.
Jste cizí.
Ti, které bych teď potřebovala, tu již dávno nejsou. Jsem tu sama, i když mezi vámi - cizími.

"Skoč!"

Kopec se začíná sklánět k obzoru. Jsem nahoře (a přesto dole). Kráčím po dlouhém mostě. Po hodně vysokém mostě. Sleduji mravenčí život tam dole.
Shon. Spěch. Chaos. Zmatek.
Chci pryč.

"Skoč!"

(Stojím v andělské výšce snů...) "Skoč!"
... a já skáču.

Odhazuji těžké břemeno, které bezhlučně dopadá k zemi.
Já zabila!
Já zabila mé já, které se nyní válí ve špíně tam dole.

Já zahodila sebe.
Nedaleko dokladů se povalují mé osobní věci. A támhle v bahně leží můj deník. Moje vzpomínky sepsány na papíře. Vzpomínky, které jsou tam, kde patří - v blátě. Vzpomínky, které už nechci nikdy číst.

A já? Už žádné Já! Mé tělo odchází daleko. Pryč odtud. Své Já nechávám pod tím mostem.
Začínám znovu... (Na bílý list papíru.)