Nejdůležitější okamžik je ten, který právě probíhá

Seděla na jeho klíně a pozorovala dění kolem. Ostatní se velice dobře bavili a koloval mezi nimi jeden joint. Tohle neměla v plánu, ale byla to skutečnost. Ani se jí tomu nechtělo věřit. Zbrkle pozorovala své dvě kamarádky, které se bavily s ostatními. Naštěstí i ony odmítly kolující joint. A ten, na jehož klíně seděla, odmítl taktéž. Divila se. Kouřil však cigaretu a nebylo jí to nikterak příjemné.
Jednou rukou objímala jeho záda a druhou měla propletenou s jeho. Na ruce měl asi tři prstýnky a ona si je prohlížela. On si hrál s jejími propletenými prsty a v druhé ruce držel cigaretu a každou chvíli potahoval. Těšila se, až ji konečně dokouří.
Ovšem neseděla jen mlčky, bavila se i s ostatními. Chvílemi však přece jen raději pozorovala bavící se lidi a jen se smála jejich vtípkům. Byla to veselá společnost a moc se jí tam líbilo. Vůbec se jí nechtělo pryč, věděla ale, že jednou tohle skončí a vše se rozplyne jako sen. I on, kterého tak láskyplně objímala. Kdoví, jestli si její přítomnost uvědomoval.
Vlastně ano, uvědomoval. Prohodil s ní pár slov a dokonce dával najevo svou žádost o polibek. Ona ho však schválně dráždila a nedala mu jej při svých myšlenkách, že na toto bude čas později. Kdyby věděla, že nebude, hned by ho zulíbala. To ale netušila. Jen se na něj šibalsky usmívala a kroutila hlavou. On se na ni nedočkavě díval, ale polibku se mu nedostalo.
Společně se dívali na své propletené ruce a on si s nimi znovu hrál. Přesněji s jejími prsty. Bylo jí to příjemné. Připadalo jí, jakoby spolu byli dlouhá léta. Ovšem skutečnost byla jiná. Skutečnost byla taková, že se viděli sotva potřetí. S odstupem téměř půl roku.
Příčina jejich dnešního sblížení stála nejspíš v jeho podnapilosti. Ne, nebyl opilý, jen v náladě. A to stačilo k tomu, aby se ji takto dotýkal a dovolil jí sedět na jeho klíně s rukou kolem zad. Byla si toho moc dobře vědoma, ale nijak jí to nevadilo, protože věděla, že kdyby v náladě nebyl, kdoví, jestli by se k ní takto choval. A byla si také moc dobře vědoma úletu. Vlastně to nebyl svým způsobem úlet, protože se nic nestalo. Byl to úlet takový, jak se k ní choval.
Při jejich dřívějším setkání se pouze střetávaly jejich pohledy, nic víc. Maximálně polibek na rozloučenou. I když ona chtěla víc. Nevěděla, zda to tušil nebo věděl. Spíš nevěděl. Mrzelo ji to.
Teď byla v jiné situaci. Všímal si jí. Držel ji stále u sebe. Ten večer o něco dříve, než zde seděli, stáli v hloučku s ostatními vedle sebe a on se ji letmo dotýkal a dokonce plácal po zadku. Jak málo jí stačilo ke štěstí. Naštěstí se spolu i vyfotili, takže bude mít na něj aspoň památku, když nic víc.
Seděli tam všichni a ona pozorovala, jak ubíhá čas. Krátil se snad čím dál rychleji. Netušila, kolik může být hodin, ale věděla, že je už pozdě a je na čase, aby se všichni začali pomalu loučit. Snažila se na to nemyslet, a proto se zapojila do rozhovoru s ostatními.
On pak musel někam odejít. Vstala, aby ho pustila. A on odešel. To bylo naposledy, co byla v jeho tak těsné blízkosti. Začal ji přepadávat smutek. Když se totiž později vrátil, nezdálo by se, že by o její objetí opět stál. Věnoval se všem ostatním a blbnul s nimi. S radostí ho pozorovala, ale to bylo vše. Byla si čím dál tím víc jistá, že takhle blízko už mu nebude.
Nastal čas, aby se všichni odebrali pryč. Kluci z kapel začali vyklízet podium a brali si své nástroje, mezi nimi i ON. Hraje totiž v jedné kapele, konkrétně na baskytaru. Ona a její kamarádky tam stály a pozorovaly je, sem tam s nimi prohodily slova.
Po nějaké době se všichni přemístili ven, kde kluci schovávali své věci do auta. Nastal čas loučení. Ona si plánovala, že za ním ještě naposledy přijde a řekne si mu o polibek na rozloučenou. Sledovala ho a čekala, kdy přijde vhodná chvíle.
Když už se zdálo, že se k ní konečně trochu přiblížil, nebo dokonce jde za ní, zase se vzdálil nebo zastavil. Pomalu si začínala uvědomovat, že k polibku se neschýlí. Přesto doufala do poslední chvíle. Neztrácela naději. Naděje však nepřišla do samého konce. Bylo jasné, že na tento večer se bude už jen vzpomínat a ona se bude proklínat, proč ho nepolíbila tam na sedačce, když mu seděla na klíně. Pozdě bycha honiti. Přesně to se hodilo na nynější situaci.
Kluci pomalu naskákali do auta a startovali k odjezdu. Zavřeli za sebou dveře a začali mávat přes sklo. Ona s kamarádkami jim mávání opětovaly. Pak odjeli po příjezdové cestě a zmizeli za rohem. To znamenalo konec dnešního dne – večera.
Přesně jak předpokládala, proklínala se za svou chybu, kterou udělala. Chtěla jen obyčejnou pusu, a to se nestalo. Jenže to všechno už bylo minulostí a změnit se to nedalo. Nejhorší představa na tom všem byla, že on a ostatní členové kapely bydlí 200 km daleko od města, kde bydlí ona. Ne, to nemá budoucnost. S tím ani nepočítá. Jen ji mrzel ten jediný promeškaný okamžik při příležitosti k polibku. To si asi jen tak neodpustí.
Ale jak už se říká, chybami se člověk učí. Nejdůležitější okamžik je ten, který právě probíhá, to si bude navždy pamatovat, a proto každý probíhající okamžik si nyní bude užívat naplno. To proto, aby si později nevyčítala, proč tenkrát zaváhala, když to mohla udělat. Ne, příště už takovou chybu neudělá.