po životě

Po životě

Svítá. Je ráno. Chci vstát. Pod oknem slyším si děti hrát. A nic. Ležím dál. Divné ráno. Divný den. V odrazu okna, co civí ve střeše, vidím sám sebe. Oči dokořán. A nic se na mně nepohne. Přemýšlím, co se děje. A slyším hlas. Snad mi pomůže. Proč tak vříská. Já chci pomoct, ne ohluchnout. Ať toho nechá.

Rána, jak se dveře zavřely. A už zase ticho. A už slyším další hlasy. Ale nepoznávám je, jsou nějaké cizí. Cizí hlasy u mé postele, a já jsem nahý, a co. Když chtějí, tak ať se podívají. Nemám se za co stydět. Teda aspoň myslím. Škoda, že je nevidím, jak čumí. Jsou vedle mě a já na ně nevidím.

Hlas, mě bere za ruku, a povídá: tak ten je mrtvý.
Cože! Já žiju! Já nejsem mrtvý. Kdo si myslí, že je. Bůh. On mě nikdo neslyší.
A zase křik a pláč. Už propadám zoufalství. A tenhle hlas znám. Je to hlas mojí ženy. Vidím, jak mě objímá. Jak pláče.
Haló. Slyšíš mě. Já žiju. Neslyší. Co jí to ten člověk napovídal, že jsem mrtvý. Nemám sílu. Snažím se. Ale jako by mě tělo neposlouchalo. Je vláčné a nejde ovládat. Pomoct! Asi se nedovolám. Třeba je opravdu konec. Ale proč tedy všechno vnímám. Divný den. A teď přijeli dva. Jsou celí v černém. Berou mě za nohy a za ruce. Ty přece musej poznat, že nejsem mrtvý. Už určitě viděli hodně mrtvejch lidí. Tak to poznají, že živý jsem. A nic. Asi svou práci dobře neznají. Teď mě zvedli a pokládají do truhly. A teď konečně vidím kolem sebe.
Stojí tam má žena a pláče, sousedka a on. Proboha, co on tu dělá. To je její syn. Je divnej. Zrzavej, mrňavej a smrdí. Kolikrát jsem ho potkal na chodbě a udělalo se mi zle. Proč zrovna musí koukat na mě, když mě přiklápějí.
Víko. Klap. A je tma. Trochu to houpá. Asi jdou po schodech. Ty dveře od auta. Cvak. A je to. Už se nedovolám. A kam jedu.
Jedeš k ledu. Ozve se nade mnou. Sláva! Někdo poznal, že žiju. Nežiješ, jako já. Jsem tady nad tebou, v truhle. Tak si to užívej, jedem asi naposled.
Ne, nejedu, já žiju.
Ti říkám, že nežiješ. Sáhni si na nos. Nemůžeš, co? Protože jsi trochu ztuhnul. Jseš mrtvola a hotovo.
Za to ti pěkně děkuju. Poslední naděje je pryč. A co, komu se podaří na svůj pohřeb jet. Nikomu. A nebo všem. Jen už to nikdo nepoví. Já to taky nepovím. Asi nebudu mít čím. Ten s tím ale jede, co. Ještě nás zmrzačí. Nevydržím a chce se mi smát. Ten nade mnou se pořád vrtí. Třeba se pokouší prát se svou smrtí. A nebo se chce rozesmát. Asi už jsme tady. Auto stojí. Teď dveře. Aha. To vyšoupli souseda. Tak se měj, směju se. Jak se může mít asi mrtvola. Blbě. A už zase jedu. Ten snad jede ještě hůř. Asi je lehčí, tak mu to frčí. Asi se směju, ale jen v duši. Tak a teď jsem na řadě já. Zas mě kousek nesou a houpou. A už se bude vykládat. S někým mluví. Šoupněte ho do trojky. Á, asi bude zima. A už jsem u ledu. Ještě, že nic necítím. Ale je tu pěkná nuda. A kolem tma. Jsem tu den, dva. Nevím, možná dýl. Pozór, něco se děje. Už vyjíždím ven. Kuk. Co na mě tak civí. Asi jak se ze mě kouří. A co bude teď? Asi pohřeb. No už se těším. Aspoň poznám, jak se kdo přetvařuje. Ale počkat, co když mě přikrejou a nic neuvidím. Né, na to nesmím myslet. Ne. A frčí se do sprchy. Pěkně mě vydrbejte, ať mi to sluší. Ještě kolem uší, tak a teď kvádro. Ale ne, co to na mě navlíkají. V tom se snad ženil můj děda. Samej mol, fuj. A co, mně je to jedno. Fešák stejně nebudu. Hlavně ať je vidím, prosím. Nesmím na to myslet. A mám kliku. Asi si mě vystavěj. Nějaký chlápek mě češe. Ale je úplně blbej. Mluví se mnou jak s nějakým dítětem. Tady to přimalujem, tady to přistříhnem. To budu krasavec. Ještě tady umáznout.
Já ti jí máznu, ale jak? Nechám ho. Je to jeho práce. Ale stejně je nějakej divnej. Ostatně jako celej tenhle tejden. Teď už mě zase vezou. Že by konečně pohřeb. Jsem jak v divadle. Hlavní roli. Jsem na pódiu. Hezky nalíčenej. Ale ten oblek. Ještě že z něj vyndali dědu. A všichni na mě zírají. Představení začíná. Slyším ty v první řadě. Babky jak se baví. Takový fešák nebyl ani za živa.
Jó, počkej bábo. Já si na tebe počkám. Myslím, že pofrčíš brzy za mnou a pak uvidíš. A co, možná má pravdu. Ten havran udělal svý. Škoda, že se nevidím. Vidím ženu, jak hezky pláče, tak upřímně. Tý je mi líto. A támhle vzadu, zas ten syn tý sousedky. Zas tak civí. Proč je tady, a proč byl tam, když jsem umíral. Ne, to není možný. On a moje žena. To se mi jen zdá. Ale když nad tím tak přemýšlím, tak jsem ho potkal předminulý týden na chodbě u našich dveří a byl celý rozcuchaný. Ani se mi do očí nepodíval. A žena byla ve sprše. Ten hajzl. A ani výjimečně nesmrděl. Já věděl, proč ho nemám rád. A teď bude v mý posteli určitě už spát. Ne. Nesmím na to myslet. Nejde to. Děvka. A já jí miloval. Ale ona na mě vykulila oči. Jen se podívej na paroháče. Měli by mi vystříhnout kousek truhly, abych se s těma parohama do ní vměstnal. To bude hrob, to bude dýlka. Ne, nekoukej, já ti neodpustím. A naopak, tě budu chodit strašit. Mohla jsi počkat aspoň až umřu.
Tak koho pak tu máme dál. Á, ta stará paní zespoda. Ta mě snad měla opravdu ráda. Ale počkat. Nebyla to právě ona, co mě vždycky udala, když jsme se ožrali, a řval jsem nezákonný hesla. Ta jediná mě mohla na chodbě slyšet. Hm, tak ta je taky na řadě. Až pofrčí. Jediný, co mě zaráží, je to, že až smrt mi otevřela oči. Další. Tak támhle tu neznám. Copak ta asi tady dělá. Nepláče, stojí jako by nic. Mám to. Jde po mých kytkách. Hned jak vypadnou, se na ně vrhne, a všechny je ukradne. Ať si je strčí. Stejně mi jsou na nic. A věnce nemám rád. Tak ať se ze slušnosti aspoň rozpláče. Ale moc jich nepřišlo. A tolik přetvářky jsem dlouho neviděl.
Támhle ty děti od známých sem šly, aby jen nemusely do školy. Vedoucí z práce, aby mohl vyprávět, jak to bylo ubohý. Ostatní asi chtěli vidět vystavenou mrtvolu. Musím se smát. Myslel jsem si, že mě má aspoň někdo rád. Ale asi ne. Teď půjdou asi někam pít. Možná z radosti, že už je neotravuju. Ještě, že tam s nima nemusím jít. Je mi z nich zle. Teď už všichni vstávaj. Poslední tóny dozněly. Tu hudbu snad vybírala moje tchýně. Ta mě bude štvát i po smrti. Na tu nesmím taky zapomenout. Co bude teď. Půjdu do pece nebo do díry. Kam beruško, kam poletíš. Je to jedno. Hlavně, že nebudu vidět ty pokrytce, jak se o můj skromný majetek hádají. Zrzavýho souseda, jak se u mě doma peleší. A tu bábu zespoda, jak sepisuje anonym. Nechápu, jak jsem to mohl tak dlouho vydržet. Jak jsem s nima mohl tak dlouho žít. Když nad tím tak přemýšlím. Není to špatný mrtvým být. Nic tě nebolí, nic necítíš, všude tě nosí. Máš na svět jakoby jinej náhled. Jsem zvědavej, jak mi ten optimismus dlouho vydrží.
Tak už si pro mě přišli. To nebude do pece, táhnou mě na dvoukoláku na hřbitov. Cítím vůni kytek za hřbitovní zdí. Čerstvá hlína tu voní. Ale tu si asi ještě užiju.
Naposledy kouknu do světla. Víko, šup a už jedu dolů. Hej, počkejte chvíli. Ne, já tam nechci. Já jsem živej! Ze zoufalství volám o pomoc. Já chci ven! Co se stalo. Kde mám tělo. Kde je hřbitov, kde je vůně kytek. Já jsem volný. V poslední chvíli jsem se z těla vyprostil. A konečně svoboda. Nemusím ani do nebe, ani do pekla. Jen se tu budu poflakovat. A svojí ženě škodit. Počkám si na ty baby, co do mě šily. Přišlápnu jim víko, ať si tam zůstanou. Všude kam jsem se nedostal za živa, se podívám. Já jsem teď šťastný, opravdu šťastný, sbohem!