Promiň

Každý den tam sedává, sám a opuštěný. Dávno ho opustila každá múza, dávno ztratil smysl života. Malými očky pozoruje svět zvláštním pohledem. Snad rekapituluje svůj život. Na hřišti si hraje spousta dětí, jaké to jen bylo krásné, v létech nevinnosti, a také poté, co měl vlastní děti a vnoučata.
Kolem prochází dívka v mých letech, chvíli ji pozoruje a pak se mu oči zalijí slzami. Vzpomínky na minulost pálí. Tak jako mne…
Kapesníkem si otírá tvář a odchází. Den za dnem ubíhají, měsíce, roky… Dlouhá doba plná černých myšlenek a hlubokého smutku.
Pozoruji starce. Jak mu asi může být? Už tolikrát mě napadlo, že si k němu přisednu, dám se do nesmělé řeči. Nikdy jsem to však neudělala. Možná jsem měla strach, příliš velký respekt před starým mužem. Teď toho lituji.
Jednou nepřišel, čekala jsem opodál dlouho, ale marně. Už nikdy nepřijde, došlo mi. Už nikdy, nikdy se neusmíříme za hříchy minulosti, je mi to tak líto! Kdybys věděl… Prosím, promiň mi to všechno! Promiň, dědečku…