Blázen?

Potichu jdu po nemocniční chodbě. Studená podlaha mě zebe do noh, ale to nevadí. Brzo budu mezi svými. Už si ani nepamatuji, jak se to všechno vlastně stalo. Jednou jsem se probudila na tomhle divném místě. Lidé tomu říkají nemocnice. Chodili se na mě dívat, měli bílé pláště a neustále se na něco vyptávali. Nechápala jsem, co po mně chtějí. Jméno a bydliště. Co to je? Nikdy předtím jsem to neslyšela. Snažila jsem se jim vysvětlit, že kdo jsem a že mě musí nechat odejít. Jejich odpovědi byly vždy nejasné. Nechápali, co se jim snažím sdělit. Jednou jsem dokonce slyšela, jak si ty dvě dívky, kterým se tady říká sestřičky, povídaly o mně. Říkaly, že jsem blázen. Smály se tomu. Asi je to zde nějaká směšná věc nebo dokonce nadávka, ale nevím, proč ji na mě použily. Pomáhám přece lidem, tak proč se mi smály? Tato otázka pro mě zůstane navždy nezodpovězena. Jsem na konci té studené chodby. Má cesta končí. Pomalu se přikrádám k oknu, otevírám jej a vylézám na jeho okraj. Vzduch je nasycen čerstvě padlou mlhou. Hledím přímo do tmy, roztahuji ruce a cítím, jak mě obklopuje noční chlad. Vtom zaslechnu hlasy. To jsou ti lidé v bílých pláštích. Hrnou se ke mně a zmateně něco pokřikují. Ne, to nemůžete, teď už mě musíte nechat jít. Ohlédnu se za nimi, na rozloučenou se usměji a vrhnu se vstříc noci. Teď jsem konečně volná, jsem tam, kde mám být jako jedna z nich. Jsem anděl.