sen spadlej z nebe

Teď by se asi víc než kdy jindy hodilo začít slovy "kde se vzal, tu se vzal"... Fakt. Najednou tam stál. Teda spíš ležel. To je jedno, prostě jde o to, že tam najednou byl. Kluk s dlouhejma kudrnatejma vlasama. A oprašoval si ze svetru omítku.

"Ahoj," podrbal se na hlavě a zmateně se rozhlížel kolem.
A já naproti němu v křesle. V zelenym pyžamu a těžce konsternována. S pootevřenou pusou a obočím někde v polovině čela lapu po dechu, opatrně zvedám oči ke stropu, a co nevidim - díra. Pak se kouknu pořádně... A opravdu ji vidim!
"Nestalo se ti nic?" vyhrknu, stále ještě v šoku.
Zavrtí hlavou. "Jenom sem celej ňákej polámanej."

"A dáš si kafe?" podávám mu hrneček.
"Co?"
"Kafe."
"Jo aha, kafe," vezme si ode mě hrneček a pak se rozesmějem na celý kolo.
"Já jsem Lucka, ahoj."
"Patrik."
"Jo, nojo," uvědomím si a zírám na něj jako v tranzu. Na ty mý vysněný temně zelený oči.

"Skočim na sebe jenom... něco hodit."
"Jo, já tu počkam," ujistí mě jako Jack připoutanej k trubce a roztomile přitom pokrčí rameny.
Je fakt úžasnej! Úžasnější, než jakýho sem si ho přála. Protože je skutečnej. Opravdickej. Děkuju, Ježíšku!