zejtra to bude fajn

Bude to fajn. Jasný? Zejtra to prostě bude fajn. Počkáš na mě na zastávce a hned jak si mě všimneš, nahodíš ten svuj úsměv, takovej ten jakovždycky úsměv. Ten potěšenej, vždyť víš. ("Si s ní šťastnej?" "Někdy jo...") Pak zapředeš rozhovor nějakou lehce stupidní otázkou typu jak sem se vyspala nebo jaká byla cesta. A já se zasměju tomu, jak tě mam přečtenýho.

Cestou mi budeš vyprávět... no, asi o včerejší kalbě. A od ní přejdeš pravděpodobně k nějaký dřívější, z toho tvýho ujetýho období zlobivýho kluka, a já budu jenom znuděně přikyvovat, ironicky nadzvedávat obočí a panenky protáčet v sloup. Když si konečně všimneš, teda pokud si toho všimneš, jak se na to tvářim, přehodíš nenápadně výhybku a zapojíš mě do rozhovoru. A najednou budem stát před tvym barákem.

"Tak tady bydlim," řekneš a vylovíš z kapsy klíče. Jestli pojedem výtahem, nejspíš neunikneš nadšenýmu líčení mý výtahový úchylky. Jestli pudem po schodech, nejspíš neunikneš zklamanýmu žbrblání, že tu nemáte výtah. Odemkneš, hodíme si boty dovnitř a já se budu tvářit, jakože vůbec nevidím její pantofle ani tu tmavě fialovou tašku z roxy a ani žádný ostatní věci. ("Ta moje se právě vrátila..." "A jak se měla?" "Nevím, nemluví se mnou...") Dovedeš mě do svýho království a dáš mi vybrat z obrovský hromady dývek, ačkoliv stejně víš, na co budu chtít koukat. Zeptáš se, kterou řadu si teda pustíme, já ti řeknu, že jakoukoliv kromě šestý a sedmý, protože ty znam nazpaměť. Ty se usměješ, hodíš to tam a já si mezitim udělam pohodlí... asi na zemi, když teda máte ty vyhřívaný podlahy.

Jo, vlastně sem úplně zapomněla na psa, nebude na mě vrčet, že ne? Spíš by se ode mě moh nechat drbat za ušima a šťastně funět s polovyplazenym jazykem a přivřenýma očima. Asi se zeptám, jak se jmenuje, protože si to nemůžu zaboha zapamatovat. Stejně mu budu říkat broučku a až se uvidíme příště, zeptám se tě na jeho jméno s největší pravděpodobností znovu. Tak teda dál...

Usadíš se ode mě v bezpečný vzdálenosti minimálně jednoho metru a během prvního, možná dokonce prvních dvou dílů v týhle vzdálenosti vydržíme, ale pak si stejně nějak rádoby necíleně přesednem, přelehnem, znovu přelehnem, a bezpečnej metr bude rázem ten tam. Opřeš se o mě nebo já o tebe a budem se hladit po ruce. Při vtipnejch scénách se budem zapomínat smát, myšlenkama budem bloudit někde úplně jinde. ("Ty jsi vážně úžasná holka, ale já nemůžu... Promiň.") Vlastně nevím, jak to bude pokračovat. Ani jak to skončí. Ale na tom už nezáleží. Důležitý je, že se dostanem do týhle chvíle.

A já si ji hodlam vychutnat, protože klidně může bejt poslední... Vychutnáme si ji spolu, jo? Bude to fajn. Zejtra to prostě bude fajn. Jasný?