Konec

Vzduch byl mírně zatuchlý, protože ručníky, které visely na šňůře, už byly používány přesčas. Kohoutek zase kapal a já ho nějak nechtěl spravovat. Pustil jsem vodu a rukou zkusil teplotu. Byly to už ale vlastně jen mechanické pohyby, které jsem prováděl každý den, už jsem je ani nevnímal. Myšlenkami jsem byl jinde, jako vždycky touhle dobou. Každý den jsem právě v koupelně nejvíce přemýšlel. Bylo až zarážející, že nejvíce myšlenek se mi za celý den prohnalo právě v koupelně. Vždycky když jsem za sebou, jako už tolikrát, zavřel dveře, začal jsem přemýšlet. Vždycky o všem a někdy i o ničem, někdy něco důležitého, ale vždycky toho bylo hodně. Ten večer jsem myslel na ni, jako už tolikrát. Jak jsem pomalu usedal do vany, jak jsem to měl ve zvyku, znovu jsem vzpomínal na náš dnešní rozhovor. Není to co dřív, to nepochybně. Už nevidím tu podivnou zář v jejích očích, její oči se na mě neusmívají jako dřív. Pustil jsem vodu na svou hlavu. Mokré vlasy se mi přilepily k hlavě. Až dnes jsem pochopil, že je konec, dnes mi taktně naznačila, že se “nehodí“, abychom se stýkali. Co je to za zvuk? Nevím, proč se mnou vůbec ještě mluvila, snad ze soucitu nebo jen ze slušnosti? Voda tekoucí pode mnou bezstarostně šuměla a stékala spleteným proudem k výlevce. Co to tu píská? Přitom všechno se vyvíjelo tak dobře, až jsem tomu sám nemohl uvěřit. Napnutá záda se pozvolna uvolňují pod proudem horké vody. Ona a já, nechápal jsem, co na mně vidí. Ale byla se mnou, a byla dokonalá, teď už není, není moje. Konec. Něco tu píská. Jak je ale možné, že na ni pořád myslím? A hlavně proč? Proč ji nedokážu vyhnat z hlavy? Po tom co mi řekla tenkrát, potom, co řekla, že to, čím jsem si byl tak jistý, v co jsem věřil, to všechno že není pravda. Doufal jsem, že to přejde. Nepřešlo. Na obličej zkřivený do podivné grimasy narážely prameny vody. Křečovitě zavřené oči jakoby se už nechtěly otevřít. Vždyť co je čeká? Doufal jsem. Celé ty měsíce vyplněné depresemi a smutkem, bezcílným bloumáním ulicemi, svíjením v křečích žaludku, v slzách. Celou tu dobu jsem doufal. To pískání. Proč jsem jen věřil tomu, že se vrátí? Proč by to měla dělat? Copak já za to stojím? Co tu tak píská? Proč jsem se musel zamilovat do ní víc, než ona do mě? Pískání. I přes zvuky tekoucí vody je slyšet. Odkud to přichází. Bydlím v tomhle paneláku už slušnou řádku let, takové zvuky se tu neozývají.
Přede mnou se na stěně objevila dírka, docela malá kulatá dírka, ze které se začala sypat omítka. Dírka se pomalu zvětšovala. Vypnul jsem vodu. Pískání sílilo. Postavil jsem se a poodstoupil. Z dírky se stala díra a z ní se začalo postupně soukat šest podivných kovových nohou zakončených ostrými bodci. Zmateně jsem hleděl na tu věc a přišlo mi to šílené. Za chvíli to vylezlo celé a usadilo se to na stěně. Prohlíželo si mě to, ale jen chvíli, potom se to odrazilo od stěny a ve skoku to na mě namířilo všech těch šest ostrých bodců, které se mi ve zlomku sekundy zaryly do břicha. Vytřeštil jsem oči, ale nevykřikl jsem. Zády jsem narazil do stěny koupelny, po které jsem pak sjel zpátky do vany. Tam jsem se uhodil hlavou o okraj vany, ale to už jsem o sobě nevěděl.
A proč ne? Pro co chcete sakra žít?! Podívejte se kolem sebe a řekněte, pro co je dobré žít. Pro co nebo pro koho? Věděl jsem to, věděl, ale jediný důvod, proč žít, zmizel a já jsem sám mezi prázdnem a uvnitř se všechno svíjí a křičí, ale nikdo neslyší, nikdo nepřichází. Vidím jen prázdné dny bez emocí, srdce ztvrdlo, konec léta a s ním konec nadějí. Co ještě? Poslední věta. Víc pravdy než výmyslů? Přemýšlej.

Nezáleží na tom, kolika lidem záleží na tobě, protože nakonec vždycky zůstaneš sám.