Štěstí v neštěstí

Seděla jsem v autě před kostelem. Po tváři mi stékala slza. Proč se tohle muselo stát. Vždyť nám bylo spolu tak krásně. A ty tohle. Máš dnes svůj

svatební den. Měla bych být šťastná za tebe, ale nejde to... po tváři se mi kutálí slzy jako hrachy. Ani nevíš, jak jsem tě milovala. Vlastně víš, ale je ti

to jedno. Aspoň dnes mi to připadá. Jsem opuštěná a zoufalá. Do kostela se schází čím dál více lidí. Vždy když je někdo šťastný, musí být někdo smutný. Připadám si jako na pohřbu. Snažím se pohřbít všechny svoje pocity, ale nejde to. Poslední lidé zašli do kostela a masivní dřevěné dveře se zavřely. Tohle byl konec. Nemohla jsem to dále vydržet. Nastartovala jsem a vyřítila se se zamlženým pohledem po dálnici. V hlavě se mi promítaly všechny šťastné chvíle, které jsou nenávratně fuč. Šlápla jsem na plyn. Ručička rychlosti se vyhoupla na 120 km/h. Ani jsem tu rychlost nevnímala. Vztek a zoufalství mě hnalo kupředu.

Zvony začaly zvonit... oznamovaly velmi šťastnou událost... svatebčané vyšli před kostel. Všichni se usmívali a byli šťastní. Už tu nebyl nikdo, kdo by se nad tímhle obrazem rozplakal...

Právě v ten okamžik projela s houkáním sanitka... co se asi stalo?

Několik kilometrů od veselí byl most.... v zábradlí zela díra a v hlubinách pod ním bylo doslova sešrotované auto... auto, ve kterém jsem před chvílí seděla já.. a jak to vlastně dopadlo? V tu dobu, kdy sanitka projížděla okolo kostela, jsem se vznášela nad svým tělem a s úšklebkem jsem sledovala marnou snahu lékařů mě nějakým způsobem oživit... po pár minutách to vzdali... čas smrti 9:45
Přidat kom