L.A.S.K.A.

„..prááásk..“ ježiš to byla pecka, ale mě teď nic nezajíma. Chci umřít. Je mi jedno, jestli ty dveře rozbiju nebo ne. Zastavim se u zrcadla a kouknu se na sebe. Ubrečené oči, celá černá od řasenky, v očích nenávist. Mám chuť se vyliskat. Jak jsem mohla být tak slepá?

Zítra to mělo být 12 měsíců, co by jsme byli spolu. S Míšou jsem se seznámila na brusláku. Pamatuju si, jak za mnou přijel, jestli si nechci s ním zabruslit. Kývla jsem, měl krásny oči, takový upřímny, hnědy. Na první pohled jsem se do něj zamilovala. Strávili jsme spolu cely večer. Ten den mi bylo 15 a nic lepšího se mi nemohlo stát. Vyměnili jsme si telefonní čísla. Slíbil mi, že mi zavolá. Zavolal hned z rána, domluvili jsme se na odpoledne. Začli jsme spolu chodit. Strávili jsme spolu každý den. Byla jsem do něj hrozně zamilovaná. Několikrát mě pozval k sobě domů. Znala jsem se s jeho rodiči a měla jsem je ráda. Jednou když jsme byli u něj sami, dala jsem mu to nejcennější, co jsem měla. Byl můj první kluk, se kterým jsem spala. V životě jsem nezažila tak krásného a něžného. Pořád mi šeptal do ouška, že mě miluje a že mě nikdy neopustí. Byla jsem v sedmém nebi. Občas se stalo, že jsme se hádali, ale moc dlouho jsme se na sebe nezlobili. Nedalo se to, hrozně jsme se milovali. V životě by mě nenapadlo, že by mohl mít jinou. Ten rok, co jsem byla s ním, byl nejkrásnější, co jsem mohla zažít. Myslela jsem, že to bude navždy. Myslela jsem si to do dneška...

Ráno mi přišla sms: „Evo, přid co nejrychleji na naše místo. Prosím. Michal.“ Věděla jsem, že se něco stalo, vždycky mi psal v sms Evičko, miláčku nebo zlatíčko a nikdy nenapsal Michal, ale jen tvůj Michal. I když poslední dobou něco vynechal, ale né všechno! Rychle jsem se tedy oblékla a šla za ním na naše místo. Byl to takový malý palouček u řeky, co protéká našim městem. Často jsme tam leželi a povídali si. A teď v zimě jsme procházeli okoli, na které jindy nebyl čas. Nikdo tam nechodil, takže nás tam nikdo nikdy nerušil.
Když jsem tam přišla, Michal už tam byl. Tvářil se tak divně, nedá se to popsat, byl šťastny i smutny, naštvany i v pohodě, prostě takovej zvláštní. Došla jsem k němu, chtěla jsem ho políbit na přivítanou jako vždycky. Jenže mě od sebe odtrhl. Divila jsem se. Nechápavě jsem se na něj koukla a on se na mě podíval a s úplným klidem se na mě podíval a řekl: „Je konec, Evo...“ bylo mi hrozně. Nemohla jsem se nadechnout. Vypadlo ze mě jen: „...ale proč, Michale?“ Sklonil hlavu a díval se jinam. Skoro jsem na něj zařvala, chytla jsem ho za ramena a začla s nim lomcovat, hodně nahlas jsem řekla: „PROČ??? NO MLUV!“ Řekl: „Dobře, já ti to řeknu...“ nadechl se a začal mi to vyprávět: „... jak jsme byli na lyžáku ze třídou. Byla tam jedna holka odtud. Jako náhrada za kámoše z jiné třídy. Ona věděla, že jsem chodil s tebou, ale sváděla mě. Jednou na diskotéce jsem ji podlehl. Při ploužáku jsme se líbali a potom jsme se i milovali,“ dořekl to a mi se zatmělo před očima. Zamotala se mi hlava, ale držela jsem se, ať to na mně nepozna. Nadechla jsem se a řekla: „Když mi slíbíš, že to už nikdy neuděláš, odpustím ti to. Mišo, já tě miluju jako nic jiného na světě. Nekončeme to kvůli toho.“ Zastavil mě a řekl: „Nech mě to, Evo, doříct. Já jsem s Gabinou pořád. Jsme spolu už dva týdny. Nechtěl jsem ti nikdy ublížit, Evo. Opravdu jsem tě miloval, jenže teď miluju Gabinu. Je pro mě všechno.“ Tahle poslední slova mě dorazila. Nevydržela jsem to a rozbrečela jsem se. Začal mě utěšovat, hladil mě po vlasech a říkal: „Promiň, můžem být kamarádi. Přeci sis nemyslela, že spolu budem do konce života.“ Odhodila jsem jeho ruku a dala mu facku, ale takovou, že mě z toho bolela ruka. Chytl se za tvář a v očích měl nenávist. Utekla jsem. Zastavila jsem se až někde v lese, kde jsem se zhroutila a začala brečet. Byla jsem tam asi hodinu a pak jsem se zvedla, byla mi zima. Šla jsem domu.

Teď sedím u stolu a píšu dopis. Ano, dopis. Dopis na rozloučenou. Vím, že rodičům a svým kamarádům ublížím, ale nemám smysl žít. Moje životní láska mě nechala kvůli jiné. Jsem hnusná, tak proč by mě chtěl někdo jiný chtít? A já stejně nikoho jiného nechci!!!

Rychle jdu do koupelny. Prohledám ji celou, až najdu žiletku. Sednu si na zem a na nohy si dám dopis. Ještě ho políbim a Michalovi napíšu SMS: „Za všechno můžeš ty!!!“ Nechci vědět, co odepíše nebo jestli vůbec odepíše. Proto rychle...

Rozbalím ji a natáhnu levou ruku před sebe. Pomalu si přikládam žiletku na ruku a pomaličku táhnu vodorovně pod zápěstím. Přitlačím. Vystříkne krev a ja spadnu. Praštím se do hlavy, ale pořád dotahuju. Zamota se mi hlava a najednou jenom.... tma...

Vidím své tělo, jak bezvládně leží na zemi. Najednou se prudce otevřou dveře a tam moje maminka. Ve stejnou chvíli zapípa mobil, že přišla SMS. Nemůžu se podívat, kdo píše, ale jako by mi maminka četla myšlenky. Přečetla si jí a díky bohu nahlas. I když slyším jen slabě, pořád letím nahoru a v té SMS stálo: „Hlavně nedělej blbosti. Odpusť mi to! Uvědomil jsem si, že miluju tebe né Gabinu! Odpusť!“ COŽE? Nééé, udělala jsem kravinu..... jenže už je pozdě........... slyším jen, jak maminka vzlyká a někam volá........... je konec.....
Kessinka007