Strach

Rudý sluneční kotouč se klonil k západu. Stíny se prodlužovaly, blížila se noc. V nadcházejícím šeru postávala dívka. Město měla jako na dlani. Dívala se na všechna ta známá místa, na všechny ty lidi, kteří jí nevědomky tolik ubližovali. Pousmála se. Život jí najednou přišel tak hloupý. V mysli se jí nořily právě prožité okamžiky.
Stála v tmavém koutě ulice a tiše sledovala lidské hemžení v jasném odpoledním slunci. Bála se. Moc se bála udělat těch pár kroků a zapojit se k pospíchajícímu davu. Cítila se mnohem bezpečněji ve stínu, nikým nepozorována. Ale bylo to tak správně? Neočekávalo se snad od ní, že se nadšeně přidá k první skupince tlachajících děvčat? Nemůže se přece stále vyhýbat životu a kontaktu s lidmi! Dívka se začala nervózně kousat do rtu, až se jí ústa zaplnila sladkou krví.
Najednou se za ní ozval hlas. Někdo se k ní blíží! Dívka se polekaně otáčí. Doširoka otevřenýma očima sleduje rozesmátou partičku mladíků. Všichni byli oproti ní tak mohutní a vysocí, že si vedle nich připadla ještě drobnější, než byla. Nevšímali si jí. Povídali si o tak nedůležitých věcech! Někteří do dívky bezohledně strčili. Vůbec ji nebrali na vědomí. A proč by taky měli? Starat se o takovou vystrašenou, hloupou, malou holku.
Až příliš pozdě si dívka všimla, že stojí na špinavé, uspěchané ulici. Zoufale se rozhlédla kolem sebe. Hledala bezpečí, jistotu. Lidé do ní strkali, ani se jí nesnažili vyhnout. Bez povšimnutí ji tam zanechávali samotnou, osamocenou. Dívka se se strachem v očích snažila dostat daleko odtud. Ale jak? Všude, kam se podívala, procházeli povrchní a bezprostřední lidé. Konečně se jí podařilo prodrat davem na poklidnější místo. Celá udýchaná a pomačkaná se zadívala na původce svého strachu. Proč nemůže být taky taková? Spontánní a usměvavá? Proč má takovou nepřekonatelnou hrůzu z lidí, za života?
Dívka odevzdaně svěsila hlavu. Nikdy se nezačlení do společnosti. Navždy zůstane tou ustrašenou šedivou myškou, která všem akorát tak překáží… Ale ne! Přece se nemůže jen tak lehce vzdát! Nenápadně se rozhlédla. Nedaleko od ní postávala skupinka tlachajících děvčat. Některé z nich znala. Dívka se pokusila nasadit přátelský úsměv. Opatrně se k nim blíží. Chvíli jim trvalo, než si uvědomily její existenci. Některé z nich k ní prohodily pár slov. Nebylo to až tak složité. Dokonce to ani nebolelo. Ale postupně se témata hovoru začala měnit. Dívka se jim zoufale snažila porozumět. Nešlo to. Poodstoupila pár kroků. Už se zase utápěla v beznaději a zklamání. Celá rozčarovaná z povrchnosti děvčat odešla. Nestála jim ani za ohlédnutí. Ranilo ji to.
Je bezvýznamná. Byla jiná než ostatní a v tom tkvěl ten problém. Odsoudili ji a ani jí nedali příležitost. Proč musí být všechno tak složité? Pokaždé sebou vyděšeně trhne, když ji někdo osloví. Nedokáže si ani povídat s vrstevnicemi. Nenáviděla se za to, jaká je. Vyhledávala samotu, a přitom v ní nechtěla zůstat. Chtěla žít tak, jako ostatní, ale neměla k tomu dost odvahy. Kdykoli se jí naskytla možnost, zbaběle z ní vycouvala. Copak se nikdy nezbaví strachu?
Zastavila se. Kam to vlastně došla? Krajina kolem ní byla vlídná a svůj klid přenášela i na roztěkanou dívku. Věděla přesně, kde je. Tato místa znala možná až příliš dobře. Vyrovnaně se přiblížila k mostu. Mysl jí zaplavovala jediná myšlenka. Konečně přišla na způsob, jak se navždy zbaví svého prokletí.
Možná že potom se o ní bude mluvit.