Klap.. Klap...

Klap, klap, klap.. Klapají doktorské polobotky po podlahách nemocničních chodeb, když přichází k nám lékařka a povídá: „Právě ji operujeme!“ a odejde. Ty zvuky jsou jak čekání na smrt, čekání spasení… A tak dál čekáme za stálého poslouchání klapání bílých pantoflí. Přemýšlíme a vzpomínáme na krásné chvíle s ní, vzpomínáme, jak nám jako malým dětem vařila vždy o půl sedmé bylinkový čaj, abychom byli zdraví. Nebo když v sobotu každé ráno poslouchávala svou oblíbenou kazetu, která patřila již její mamince. Pak najednou pohledím na dědečka, maminku a vím, že přece jen něco není v pořádku. Koukám, jak tiše pláčou, aby mi nenahnali strach, jak snaží se skrýt přede mnou kutálející se slzy po jejich tvářích. V tu chvíli mě zamrazí v zádech.. Asi po hodině přijde sestra a povídá: „Je mi to moc líto, ale Vaší pani, zbývá jen pár hodin.“.. celí vyděšení jdeme ihned za babičkou.. Střídáme se u jejího lůžka a služby na kafe… Až najednou se ozve babiččin hlas: „Jsem moc ráda, že jste byli se mnou, i když já Vám nemohla nic říct!“ rychle ji chytnu za ruku, ale babička mi už nic neříká.. Jen mi pevně stiskne ruku a přetížením jejích víček zavírá oči...