Podivné překvapení

Skupinka malých černoušků v ušmudlaných trenkách a v prachem zešedlých košilkách se shlukla kolem drátěného plotu před letištěm. Nalepili své knoflíkovité nosy do prázdných ok v pletivu a potom nakroutili hlavy tak, aby jim dráty nebránily ve výhledu. Jejich upracované ruce, které vypadaly jako ruce starců, visely na té zrezivělé síti a blyštěly svými světlými dlaněmi do rozlehlé prázdnoty. Malé postavičky se tiskly tak silně k plotu, jako by jím chtěly prostoupit.

Najednou konečně přišla ona výjimečná událost, která byla pro hlouček malých kamarádů významným svátkem. Na obzoru se zjevila malá tečka, která se neustále přibližovala, jako když chytí pták dobrý vítr do perutí a nechá se volně unášet nad krajinou. Ve tvářích malých pozorovatelů se objevil úsměv na tváři a radost se jim odrážela v lesklých, čirých očích. Přece jen tady dneska nečekali zbytečně.

Letadla zde přistávají po málu. Příletová dráha je tvořena z nesouvislých asfaltových ker, na které se nestrachují přistát pouze ruští dobrodruzi se svými vzdušnými koráby. Už je to skoro měsíc, kdy přiletělo poslední letadlo. Bylo obrovské, bez bočních okýnek pro turisty, ti sem necestují. Do mrtvé oblasti se vozí pouze náklad, ve kterém lidé z města a okolních vesnic vidí nepatrný střípek naděje. Popravdě řečeno, nikdo nevěděl, kam se pomoc posílá, nikdo od vlády ještě nedostal ani obyčejnou kůrku suchého chleba. Útroby letadel se vyprazdňovaly a opětovně znovu ztrácely. Kdysi někdo povídal, že viděl, jak přijeli vojáci s kolonou náklaďáků a všechno odvezli.

Vrakovité letadlo popsané vybledlou azbukou dosedlo na zničenou runway. Za chvíli se otevřela zadní vrata a letištní personál začal pod dohledem pilotů vykládat stovky těžkých beden. Černoušci se za plotem radostně usmívali, když viděli, jakou jim tato práce dělá námahu. Znamenalo to, že je v bednách hodně jídla.

Druhý den se šla nerozlučná parta kamarádů znovu podívat k plotu u přistávací dráhy, ale letadlo už tam nestálo. Byli z toho celí přepadlí, bezradně stáli na místě a vyměňovali si smutné pohledy. Kam všechno zmizelo? Do vesnice žádné potraviny nepřivezli. Nejmladší černoušek začal natahovat. Se slzami v očích se znovu přitisknul k plotu a soustředěně sledoval místo, kde ještě zůstaly stopy po včerejším zážitku v nepotřebných odpadcích, které piloti nechtěli vozit zpět. Byly tam rozsypané piliny, ve větru povlávaly útržky igelitů a na hromadě byly poskládané prázdné, rozbité bedny.

Černoušek ustrnul, všimnul si něčeho zvláštního. Jedna z beden se zdála celá a nepoškozená. Hned si vzpomněl, jak ho bolí břicho a jak rád by se po dlouhé době zase najedl. Představoval si sám sebe v myšlenkách jako hrdinu, který zachrání maminku a mladší sestřičku před ukrutným hladem.

Malý prstík křečovitě ukázal ostatním směr nálezu. Černoušek cítil ve svých kudrnatých vlasech pochvalná pohlazení. Byl na sebe moc pyšný. S pomocí kamarádů přelezl vysoký plot a potom se už všichni nedočkavě rozeběhli k hromadě polámaných, dřevěných krabic. U cíle na sebe spravedlivě počkali, aby každý z nich mohl vidět úplný otvírací ceremoniál. Malý černoušek se nedočkavě rozhlížel po tvářích kamarádů, kteří mu na oplátku přikývli, že souhlasí s odhalením. Kolik jídla bude uvniř? Bude to dost? Je opravdu bedna plná, nebo si zbožné přání pouze toužebně vtěsnali do svých dětských hlaviček...? Uslyšeli křupnutí. Malý černoušek se svýma hubenýma ručkama dokázal skrz neochvějnou víru s vypětím sil vypáčit těžké víko, které odskočilo, a s tupým zaduněným tvrdého dřeva dopadlo na zem. Skupinka zůstala tiše stát. Nikdo se neodvážil pohnout, jen mlčky sklopili oči. Nechápali.

Na dně bedny ležela sada samopalů.