Anděl

Tam… v tmavém koutě
na zemi… jsi seděla
a slzy zcela smáčely
tvou tvář.
Tam v rohu na zemi,
potmě,
když venku vládla půlnoc
a všichni pokojní lidé dávno spali.
Ale tys tam byla. Sedělas tam
a plakala.
Viděl jsem tě
a chtěl tě pohladit po tváři
a říci ti něco pěkného…
Jen abys už zastavila svoje slzy.
Ale tys tam byla sama,
nevědělas, že tě vidím,
hladím tě něžně po vlasech
a toužím tě obejmout..
Tak opravdicky, cítit tvé
chvějící se uplakané tělo
na svém a rozdělit se spolu
o tvá muka.
Chtěl jsem ti něžně slíbat slzy,
ale jen tak nevinně, čistě z lásky…
A potom tě konejšit ve svém náručí,
dokud bys neusnula…
A jemně tě hladit prsty na spáncích
a dávat ti polibky do vlasů…
Aby se ti zdálo, že jsi doma.
Doma v teple a v bezpečí.
V hřejivé tepající lidské náruči,
která tě nikdy nepustí,
dokud sama nebudeš chtít odejít.
A i pak bych tam byl jenom pro tebe,
aby ses mohla zas kdykoli vrátit
a vědět…. ŽE JSI DOMA…
že tě nikdy neopustím…
Ale tys mě přes zoufalý závoj slz
a přes své vlastní vzlyky
vůbec nespatřila.
A přitom jsem tam byl, díval se…
pořád s tebou,
kdekoli jsi byla a kamkoliv jdeš…
Copak nevíš, že jediné, na čem mi záleží,
je tvoje štěstí?
Že jsem tvůj noční hlídač i denní společník?
Že pokaždé když pláčeš, tak tě držím u sebe
a tiše ve mně něco umírá…?
Jak tvoje slzy padají k zemi,
chytám je do dlaní a pak je hladím tak dlouho,
dokud se nepromění ve hvězdný prach…?
Copak nevíš,
že všechno, co je na mně krásného,
je kvůli tobě?
Že každý kousek mého těla
je stvořen z tvojí lásky?
Copak nevíš,
že tě miluji?

Tak dej mi ještě šanci… Já ti jich dám tolik,
co je ve vesmíru hvězd.

Tvůj anděl