Uzavírám..

Tak je to tady. Docela ironie, co říkáš? V den, kdy bychom spolu byli přesně 5 měsíců, si najednou uvědomíš, že nevíš, jestli mě máš rád. Trochu pozdě, nemyslíš? Je strašně divný, že 5 měsíců jsi s někým a najednou je to všechno pryč a tobě zbudou jen vzpomínky a výčitky. Celý ten čas jsi spoléhal na to, že za tebou bude stát, věděl jsi, že s tebou půjde kamkoli,že tě nenechá na holičkách,když ho potřebuješ. A najednou nemáš s kým jít,najednou nemáš nic. Jakoby ses probudil z hlubokého snu a zjistils, že nevíš, kde jseš a jak ses tam dostal. Najednou zjistíš, jak moc jsi se změnil a že jsi tím ztratil úplně všechno. I kámoše. Jsi prostě sám. Nevíš, co se děje a proč se tak děje. Víš jen, že jsi sám , bezmocný a propadáš se panice.... Z toho snu jsem se právě probrala a je to strašný.

Podívej,docela zajímavý: Tak strašně toužím promluvit si s tebou, vyřešit to a vrátit se k tobě, ale zároveň dělám všechno pro to, abych tě nepotkala nebo alespoň abychom nebyli o samotě. Strašně chci, abys věděl, jak moc mě to bolelo, ale zároveň se tak hrozně nápadně přetvařuju a jakmile tě spatřím, rychle vyměním utrápený výraz za široký, křečovitý úsměv, abych zamaskovala tu bolest, která mě bodá u srdíčka, když tě vidím. Vždycky když jsem tě spatřila, jakoby tisíce motýlů tam někde uvnitř mě najednou vzlétlo. Krásný pocit. Tvůj pohled a tvá slova je ale poslední dobou postupně zabíjela. Teď tam je chudák jeden jediný, s polámanými křídly. Když tě vidím, pokusí se vzlétnout. Asi reflex nebo co.Víš, dala jsem ti půlku svýho srdce, myslím, že jsi o ni pečoval, ale najednou jsi mi ji vrátil tak strašně zničenou, s velkou, hlubokou ránou. Další na téhle půlce mého srdce. Jenže tahle je nejhlubší..Kde k í přišlo,nebo PROČ k ní přišlo?

Ano já vím, většina,no jo,všehno, je moje chyba. To já jsem ten “vztah“ brzdila. Přiznávám. Víš, já už nechci nikdy zažít takovou prázdnotu v srdci jako teď. Vždyť já necítím žádný cit. Ani lítost, ani lásku ani smutek ani zášť. Vlastně něco ano. Nenávist a závist. Nenávidím sama sebe a závidím každému,kdo se s tebou normálně baví a směje. Dost ubohý co??

Víš, přišla jsem na něco, co jsem tušila, ale teď to je jistý. Já se totiž strašně bojím lásky. Bojím se, že budu mít někoho tak ráda jako tebe a že mi někdo ublíží, nebo spíš,že já zase někomu ublížím. Bojím se jakéhokoli citu. Divný co?! Já už toho mám fakt dost. Nepatřím sem. Měla jsem se narodit někde úplně jinde a někdy úplně jindy. V jiné době. Jsem tu jako uvězněná. Nerozumím si s Vámi všemi. Když se s Vámi bavím, musím se přetvařovat, a to mi působí strašnej odpor k sobě samý.
Ale proč ti to tady vykládám? PROČ? Koho zajímá moje maličkost? Proč tohle všechno?? Tak sakra proč!! Odpověz, prosím..Zase mlčíš...Já budu taky mlčet..ale navždy