Pomeranč

Byly Vánoce a na bulváru město pořádalo tradiční trhy, které se táhly celým centrem jako had. Všude byly davy lidí, na ulici hrály koledy, billboardy hlásaly Vánoční přání...

Mary milovala trhy. Procházela je pravidelně každý rok. Kupovala na nich pochoutky na Štědrovečerní stůl, ale z velké části jen vstřebávala všechnu jejich kouzelnou atmosféru. Tu a tam přičichla ke skořici, zacinkala si pro radost z malinkých zvonečků nebo sledovala nekonečnou rozličnost betlémů, které měla tolik ráda.

Zastavila se u stánku s ovocem. Chtěla něco sladkého, na čem by si smlsla. Napadl ji ananas, ale ten by mohla sníst až doma, protože venku by ho nedokázala zbavit tvrdé šlupky. Že by si vzala hroznové víno? Nebo jablíčko? Prodavač vyřešil její nerozhodnost a do ruky jí vložil velký, křiklavě oranžový pomeranč. Vypadal, jako kdyby ho zrovna utrhli někde v orientu. Určitě bude strašně moc dobrý, sladký a šťavnatý. Mary radostně pohlédla na prodavače. Vytáhla z kapsy papírovou bankovku, ale prodavač kroutil hlavou, že to nestojí vůbec za řeč. Mary na něj vděčně mrkla a už šla zase dál.

Precizně odloupávala kůži z pomeranče, aby na něm zůstalo co nejméně bílého povlaku. Svou prací byla natolik zaujatá, že si nevšimla uspěchaného, nervózního pána s Vánočním stromkem, který do ní neurvale strčil, až jí pomeranč vyklouzl z ruky a odkutálel se neznámo kam.

Mary byla trochu rozesmutnělá, ale u stánku s oříšky na ztracený pomeranč úplně zapomněla.

...

Ze svého paláce vycházel každé ráno šejk. Prošel orientálně zdobenou arkádou, až se dostal do mramorového altánku s nádherně pozlacenou střechou. Dennodenně, na moment přesně, usedal ve svém kašmírovém županu do zdobeného křesla, ze kterého se kochal při šálku čaje svými pomerančovými sady. Říkalo se o něm, že má ty nejlepší pomeranče, které svět spatřil. Jejich vůně je prý nepřekonatelná a chutnají snad lépe než sama ambrózie.

Šejk další den bez sebemenší změny opakoval celý rituál. Popíjel čaj a pozoroval zavlažovací praménky vody, jak prosycují vzduch sladkou vůní.

Z klidu ho vyvedly nezvyklé zvuky. Uslyšel šustění lístků. Tento vjem je pro něj nový, a proto si ho označil za nebezpečný. Musel zjistit, co se děje. Sběrači to přece být nemohou, protože šejk vstává velmi časně - ještě před započetím prací. Není proto divu, že ho neznámá situace znepokojila. Zavolal svého sluhu a řekl mu, aby zjistil, co se děje v jeho sadu.

Sluha odběhl pryč. Než se šejk nadál, vracel se sluha zpět a za sebou táhnul malého chlapce, který vyděšený stále svíral v pravé ruce malý, nedozrálý pomeranč. Šejk se rozzuřil. Ve svém sadě nebude trpět žádné příživnické zloděje. Pokynutím ruky poštval na chlapce své dva věrné psy, aby ho vyhnali ven za brány paláce. Chlapec utíkal seč mohl, ale psi ho nakonec dohnali, a se zvířecí zuřivostí zardousili. V dlani mrtvého tělíčka ležel zelený pomeranč.