Život je hajzl

Ležím v posteli a dívám se do tmy. Do uší mi hraje Šárka Vaňková. Ne, že bych jí měla nějak v lásce, ale má krásné texty. „Toužím zapomenout, zapomenout. Toužím volně zas dýchat, zbavit se pout. Já chci bez tebe jít dál, z místa se hnout. MUSÍM ZAPOMENOUT...“ hmm, tak to mi chybělo. Lepší text by nebyl..? Ježiš...

Už asi dva týdny pro mě život nemá cenu. Ztratila jsem milovanou osobu a taky mi hrozně ublížila. Jenom díky kámošům, se držím. Lucinka, i když se známe jenom z ICQ, je to úžasná holka, co mi mooooc pomohla. Chtěla bych jí poznat... A Adrička... ta mě chápe... obě se trápime kvůli klukům. Je to moje sluníčko. Ale snažím se to neřešit, i když to leze do hlavy samo. „Chjo, já už snad nebudu nikoho milovat. Začínám se bát lásky. Proč pokaždý tak ublíží?“ přemýšlim si zas nahlas. Ještě štěstí, že není nikdo doma. V přemýšlení mě přeruší mobil. SMS, ale od koho?? „Princezno, nechceš jít ven? Pořád na Tebe myslím. Pa Tom a napiš!!“ Rychle si sednu: „Cože, Tom? Tom91? Jo, to bude on. On jediný mi říká princezno, ale odkud má mé číslo?“ zase si mluvím pro sebe, já jsem fakt zralá na psychinu. Rychle odepíšu: „Jo klidně a kdy a kde?“ jen to pošlu, tak přijde odpověď: „Ty jo já jsem čekal ne, ale jsem rád, tak třeba za 45 min. u modrého mostu?“ hned odepíšu: „O.K., těším se.“ Jen se zvednu a odpověď: „Ale já víc!“ je tak sladkej. Jdu se rychle obléct.

Asi před měsícem jsem narazila na Toma v jedný místnosti na chatu. Byli jsme celou dobu kámoši, no i teď jsme, zatím. Tom ví všechno o Robertovi. A jak se dozvěděl, že je mezi námi konec, hned se mi změnila nálada. Už od začátku mě prý chtěl. „Mě? Co na mně vidíš, prosim Tě?“ napsala jsem mu na to. To co napsal, mě zarazilo: „Všechno! Jsi krásna a hlavně super holka. Která miluje tělem i duší. A když se zamiluješ, jsi jenom jeho. A moc si přeju, abys byla jenom má!“ Napsala jsem mu, že potřebuju čas. Chápe mě. Je to super kluk. A přesně můj typ; starší, hnědé oči, hnědé vlasy a pěkna postava. Nechápu, jak mě může chtit někdo takovej.

„brr“ to je zima. Jsem myslela, že v létě je teplo. Jsem se spletla. Zrovna jsem vyšla z baráku a jdu k mostu. Celá se klepu, je to naše první schůzka. Bojím se, jak to dopadne, ale zároveň se těším. Už tam skoro budu, celá se klepu.

Někdo tam stojí. Poznávam ho už z dálky. Také si mě všiml. Myslím, že mě i poznal. Usmíva se na mě a jde mi naproti. Když je u mě, celá se rozklepu: „Ahoj princezno,“ a políbi mě na přivitanou. Zarazila jsem se a zrudla: „Ahoj T-Tome,“ ježíš ja se zakoktala. Takovej trapas. Krásně se na mě usmál a zeptal se mě, jestli se půjdem někam projít, nedokazala jsem cokoliv říct, proto jsem jen kývla hlavou. Chytl mě za ruku, naše prsty se propletly a ja se cítila šťastná. Celou dobu jsme si povídali a procházeli se. Přiznal se mi, že u řeky moc často není. „Já tu jsem skoro každý den,“ řekla jsem mu na to. Šibalsky se na mě usmál a řekl: „Tak to určitě budeš vědět o mistě, kde je krásně a kde nikdo nechodí.“ Ten úsměv jsem mu opětovala a kývla hlavou. Šli jsme na to místečko, dobře jsem ho znala. Chodila jsem tam, když jsem potřebovala uspořádat myšlenky v hlavě. Nikdy jsem tam nikoho nepotkala.

Když jsme tam došli a ja řekla Tomovi, že jsme v cíli. Rozzářily se mu ty jeho krásny čokoládový oči. Sedli jsme si k jednomu starému velkému dubu, co stál uprostřed. Řekl mi, ať si sednu na jeho klín. Neměla jsem nic proti. Když jsem dosedla, chytil mě kolem pasu a přitiskl si mě k sobě. Hladil mě po zádech, bocích a po zadečku. Já si hrála s jeho vlasy a stále se mu dívala do těch jeho překrásnych očí, v kterých jsem mohla vyčíst, jak po mně touží. Jeho ručka šla dopředu. Hladil mi prsa, zatím jen přes tričko, ale po chvili se dostal i pod něj. Byla jsem v sedmém nebi. Když se dotkl mé horké kůže spojily se i naše rty. Něžně a dlouze mě líbal. S nikým jsem se necítila tak krásně. Chtěla jsem cítit jeho tělo na mém. Sundala jsem mu tričko a hladila ho svýma rukama, které chtěly víc a víc. Má překrásny tělo, vypracovaný. Zadečkem jsem sjela a níž začala ho líbat po oušku, krčku a niž po jeho hrudi. Ochutnavala jsem každy centimetr jeho těla. Hladil mě, po vlasech a níž, tam kam dosáhl. Sundal mi tričko a začal mi líbat naoplátku moje tělo a s některýma častma si fakticky pohrál. Podprsenku mi sundal po chvilce a ja byla v ráji. Když mi chtěl sundat kalhoty tak jsem se k němu sklonila a řekla: „Lásko, nezlob se na mě, ale na první schůzku se toho už stalo dost, ne? Ale hrozně se mi to líbi, ale pochop... promiň.“ Krásně se na mě usmál a řekl: “Nemusíš se za nic omlouvat, chápu tě, lásko, a děkuju za to, cos mi teď dovolila. Časem to bude lepší a lepší se vším všudy.“ Obejmul mě a začal mě líbat. Byla mi celkem zima, tak jsem se začla oblíkat, sledoval mě. Hrozně se mi to líbilo. Když jsem se oblékla, znova jsem se k němu přitulila. Seděli jsme vedle sebe. Drželi jsme se za ruce a hráli si s prstíkama. Zvedl si mi hlavu a podíval se mi do očí. Pološeptem si řekl: „Jsi nejkrásnější, co mě potkalo. Miluju Tě, Ivetko, a chci být jen s tebou! A i když vím, že ty mě nemiluješ, nevzdám to a budu s tebou do konce života. Věřím, že mě milovat začneš!“ Polibila jsem ho na líčko a řekla: „Tome, tys mi neskutečně moc pomohl a za to ti moc děkuju. Neznám lepšího človíčka, než jsi ty! A vzdávat se mě nemusíš, protože já tě miluju!“ z Toma jenom vypadlo: „Vážně?“ neodpověděla jsem, ale začla jsem ho vášnivě líbat. Mezi polibky mi pořád opakoval, že mě miluje. Bylo mi neskutečně krásně.

Začla jsem se zvedat a řekla jsem, že musím už domu. Hned se zvedl a řekl, že mě doprovodí. Byla jsem ráda. Propletli jsme si ruce a šli jsme. Pořád jsme si o něčem povídali. Vedli vášnivé diskuze o hudbě, o které jsme dokázali mluvit celé hodiny. Když už jsme stáli před mým barákem, řekla jsem: „Tak tady bydlím. Někdy tě tam pozvu,“ přitahl si mě ke mně a chytl mě za zadeček. Pošeptal mi do ouška: „Doufám, že co nejdříve, princezno,“ řekla jsem mu, ať se nebojí a že už fakt musím jít. Naposledy mě políbil (naposledy pro dnešek) a zamaval mi. V hlavě jsem si říkala, že ho miluju a že chci být jen a jen s ním. Na celý život. Když šel přes cestu, otočil se za mnou. Ale ze zatáčky vyjelo auto........

„TOMEEEEEEEEEEEEEEEEEE, pozorrrr,“ ozvala se velká rána a klakson. Ne, Tome, ne... rozeběhla jsem se za ním a na ostatní zařvala, ať nečumí a zavolaj záchranku. Doktoři se ho snažili dlouho oživit. Celou dobu jsem seděla vedle něho a brečela. Umřel. Nezvládl to. Kolem bylo plno lidí, ale ani jeden si mě nevšiml. Přijela Policie a odvedla si mě na stanici sepsat protokol.
Ani nevíte, jak mi bylo. Musela jsem jim to cely říct. Před očima jsem pořád měla, jak mi máva a najednou do něj vrazí to auto. Kvůli mně!!!! Je to všechno jenom kvůli mně! Kdyby se neotočil a nezamaval mi! Život pro mě nemá cenu! Je to kvůli mně.. kvůli mně!!!!!

Když už jsme měli protokol sepsaný, mohla jsem jít domů. Zeptali se měn jestli nechci odvoz, že nevypadám nejlíp. Řekla jsem ne, že to zvládnu! Domu jsem to měla celkem blízko, jenže já si to obešla. Prošla jsem místa, na kterých jsem byla s mými nejbližšími. Cestu do Kauflandu, kterou jsem prošla snad milionkrát s Adričkou a Víťou. Pekařskou, na které jsem byla každý den se Zuzankou.. atd. Došla jsem na most, zastavila jsem se tam a vytahla mobil. Napsala jsem pár SMS. Jednu Adričce, Vítovi, Zuzance, Lukáškovi, Lucince a rodičům. Napsala jsem jim, že je mám hrozně moc ráda, že mi s nimi bylo krásně. A že jim děkuju za všechno. Ale zemřel mi Tomáš, který byl moje srdíčko, a když zemře srdíčko... zemřu i já. Postavila jsem se na most, ale na jinej, než u kterého jsem se sešla s Tomáškem. Projíždělo hodně aut a já měla větší šance. Tak nádech a poslední sbohem všem. Skočila jsem a zařvala: „MILUJU TĚ, TOME.“ Slyším jen utržky, klakson... pištění brzd.. všechno jako by se to ode mě oddalovalo.... najednou neslyším nic a kolem mě.....tma a ticho.