Bojuj....a nevzdávej to....

Procházím studenou bílou chodbou, je to tu tak pochmurné, nemám tohle místo ráda a ani nikdy mít nebudu.
Z mého přemýšlení mě vytrhne až dívka stojící naproti mně, vídám jí tu už dlouho, je to tak měsíc, možná dva, co sem nastoupila. Pamatuji se, když jí přijímali, na sobě měla kapsové kalhoty, a mikinu s kapucí, věci na jejím těle dost ošklivě plandaly. Měla smutný, zamyšlený až nepřítomný výraz. Rodiče na ní mluvili a ona je neposlouchala, dělala, že je neslyší, nechtěla slyšet výčitky, prosby a to slovíčko ,,proč?". Asi jim nechtěla odpustit, že ji vzali sem, sem mezi blázny a sebevrahy. Nikdy jsem jí neslyšela promluvit, natož se zasmát. Často jsem jí tu potkávala na chodbě, stále ten nepřítomný výraz, stále stejně hubené tělo, jako když se sem přišla léčit. Žádný náznak toho, že by přibrala, její rodiče sem za ní jezdili každý den, domlouvali jí, že musí začít jíst, nikdy jim nic neřekla. Vzdali to, už je to dlouho, co tu byli naposledy, její lhostejnost je ubíjela, měla svůj svět, chtěla, aby ji druzí měli rádi, ale za jakou cenu, za cenu života??? Směšné.
Dnes se na ní znovu zadívám, vypadá to, že trošku přibrala, na tváři má nepatrný úsměv, ano usmála se. Že by konečně chtěla žít? Ano, asi ano, chce se znovu smát. Znovu mít chuť k jídlu, nevím, kdo jí k tomu přiměl, ale její rozhodnutí je správné, člověk by neměl plýtvat životem jen tak.
Život se musí užívat a ne přežívat, rozhodla jsem se, že anorexii porazím. Je to tak, ta dívka jsem já..
Naposled se zadívám do zrcadla na chodbě a usměji se. Dnes je to naposled, co jsem tu. Jdu totiž domů. Nemám ještě vyhráno, ale budu bojovat, už vím, že chci žít. A ne jen přežívat...