Běh životem

Běžím, tlapky se stále víc boří do sněhu a zanechávají tam hlubokou stopu, která čeká, až jí někdo objeví a nebo jen zapadá sněhem. Mé kroky se stále zrychlují a tím se přibližuji k frekvenci běhu, kterou už nezvládnu, neustojím a prostě omdlím. Jenže já nemohu přestat běžet. Potřebuji znát pravdu. Je to teprve několik dní a mně již ty otázky, bez přicházejících odpovědí, plně ovládly mozek. Cítím se jako vězeň svého myšlení. Každé nové, alespoň trochu rozumné vysvětlení projede tělem jako kopí a já vím, že mi bude v těle trčet, dokud se nedozvím pravdu.

„Táhni už do háje, ty ubožáku!“

Snaž se, přemýšlej. Co bych udělal?
Běžím. Nevnímám již studený sníh, který mě stále víc a víc pálí do mých končetin. Nejsem zvyklý chodit bosý. Sleduji každou skulinku, kterou míjím. Oči těkají z místa na místo a slzí. Studený vítr se rozhodl ztížit mi moje trápení. Vidím lehce rozostřeně, každopádně o několik tříd stále výš než dřív. To vím určitě. Proč? Proč si pamatuji takové detaily, však důvod mé přítomnosti je jako vykouřený?

(__Některá tajemství mají být zachována!__)

Cítím jabloň. Potřebují jíst. Několik dní již jsem o hladu. Tělo již stávkuje a posílá mi do čenichu signály o jídle na blízku. ……………... Nejím ovoce, ale teď bych si ho s chutí dal.
…………………………………Jablka v zimě?......................................................................
Jen jedno čerstvé jablko, určitě by mě to nakoplo a já nabral alespoň trochu scházející energie.
Ne, není čas na jídlo! Běž! Běž! Běž!

Tvrdý pád…
Ne, to ne! Další pytlačí past. Mám svázané nohy a nemůžu se z toho dostat. Cítím, jak o sebe dřou klouby. Čumák zabořený do sněhu a z tlapek teče krev. Cítím se jako odsouzenec, který čeká na výkon trestu - 100 ran proutkem. 150 RAN ŽELEZNOU TYČÍ…. (Lež, a nic nedělej… jen se vyčerpáš…)
-Aůůůů
Ne nesmím křičet. Pytlák mě uslyší a dostanu do horších nesnází. Potřebuju plán.
(Nedáš si jablka???)…
Jistě dal bych, kousal pomalu…
Mám to. Tesáky. Ještě jsem si na ně nezvykl. Vždyť můžu v klidu překousat provaz.

Úplněk, jeho paprsky dopadají na můj hřbet a pohání mě nadpozemskou silou stále dopředu. Ve sněhu již zanechávám krvavé stopy.
(Teď již budeš pro pytláka lehkou kořistí!)- (Nepodceňuj mě!)
Strašná bolest za krkem. Musel jsem se nějak uhodit při tom pádu. Asi o nějaký kámen. Jen sebemenší pohyb hlavou a projede mnou omračující bolest. Krev z tlapek nepřestává téct….
(Vždyť víš, že jsi upadl na břicho.)- (Lžeš!)- úplněk se stal mým nepřítelem…

Je to blízko, cítím to. Čenich spustil varovné signály, oči se opět zostřily, uši napnuté a připravené zachytit hluk třepotu motýlích křídel. Přes měsíční kotouč se přetáhl hustý mrak. Prohrál…
Jablka, ta proklatá jablka. Ta vůně je všude.
Běžím, mohl bych si dát závod se světlem a vím, že bych vyhrál. Vítr proti mně staví neporazitelnou barikádu, však mě nezastaví. (Úplněk jsem zdolal, zdolám i tebe!)
STŮJ!
Můj vnitřní hlas převzal vládu, musím ho poslouchat. Dech mi pomalu dochází. Každá rána bušícího srdce se rozezněla lesem. Slyším srdce hlasitěji než svůj dech… Jsem na místě….
OTOČ SE!
Přede mnou obrovská mýtina. Popadané stromy, nízká tráva, sníh nikde. Ticho zde rozhodilo sítě a čeká na další kořist. Je tak hlasité. Co bych teď dal ze hluk motýlích křídel nebo jen tekoucí potok.
NO TAK NADECHNI SE!
Jablka, jestli před tím byla ta vůně silná, teď je v porovnání s ní úplné nic. Dokonce přehlušila vůni lesa, dřeva a sněhu. Noří se do mých nosních dírek a vlévá se krevního řečiště, kde se rozlévá po celém těle. Nenávidím tu vůni…
A TEĎ SE POŘÁDNĚ ROZHLÉDNI!
-Konec mého trápení.
-Duše dostála svého klidu.
-Slzy tečou proudem dolů.
Na konci obrovské mýtiny roste strom. Je to jabloň. Po celé koruně jsou narostlé červené plody. Ano, v lednu na ní rostou jablka. Pod stromem leží tělo. Promodralé a vyhublé na kost. Lícní kosti se zanedlouho prořežou ven z tělních útrob. Kolem krku leží provaz. Nejspíš se utrhl a pustil bezvládné tělo k spánku pod hustou jablečnou korunu.

Konečně mám klid a mohu si pořádně užívat svůj nový život…
Nořím čumák do mrtvého těla a trhám kusy masa… konečně se najím. Sežeru svojí minulost…

I vlci pláčou….