Dopis, který si nikdy nepřečteš

Anotace: Na všechno je pozdě, i když tobě to asi nedojde

Žila jsem v pošetilé myšlence, že rozumnými a upřímnými slovy, ti lehce vetknu do hlavy, že nejsem ani dospělá, ani dítě a že ty to pochopíš.
Proč já jsem vždycky ta, co musí říct, já ti rozumím a chápu tě a proč ty, jen pokrčíš rameny a řekneš, nebuď drzá?
Miluji život a mám i směr, ale nemůžu si dovolit říct ti pravdu. Co by se pak stalo?
Věty, kdy na mě křičíš, ať vypadnu, už jsem ti dávno odpustila, zákazy kroužků za špatné známky také, ať říkám, kde chci co chci, už na to tolik nemyslím. A kdyby přece, vždycky bych ti dokázala říct, maminko, mám tě ráda.
Jen jednu věc nezapomenu. Ubohou, holou větu, kterou si možná ani nepamatuješ. Řekla jsi: "Je to všechno tvoje vina."
Skutečně můžu za vše? Můžu za to, že chci žít, když už ses podílela na vzniku mého života? Můžu za to, že chci být tím, kým chci být? Můžu za to, že smyslem všech všedních dnů je pro mě vrátit se domů a říct: "Ahoj, tak jsme tady?"
Tvé postavení v rodině ti nepodsekl taťka, ale ty sama, když svou hlubokou láskou k vlastní dceři, ničíš ji, ale i své vlastní srdce.
Proč po příchodu domů musím zakřičet: Já jsem doma, haló! A kam se schoval smích, když jsem s tebou... zmizel v temných domech Silent Hillu.
Napsala jsem ti už dva dopisy, maminko, ale pro tebe snad existovaly jen na chvíli a pak jeho slova zmizela. Kdepak jsou? Vrátila se do mého srdce, protože to tvé vnímá jen lásku k malé holčičce, která už neexistuje, maminko, už dávno je pryč. A chtít její návrat za každou cenu... by znamenalo ztrátu i té velké holky, co psala všechny ty dopisy, jejíž slova skrývají stále stejný význam a jako neodbytný hladový pes doráží na tvé odpovědi. Jen občas se jako duha objeví barevná naděje na jejich pochopení, ale stejně rychle mizí.
Pláču, maminko, při vědomí, že mě bereš, jak se ti zrovna hodí. A já i přesto, že vím, kdy jsem pro tebe maličká holčička a kdy mnohem víc, se chovám pořád stejně.
Pláču nad lítostí, že moje já je pro tebe legrace, zpíváš si směšné písničky, když vidíš, jak vypadám. A nevěříš mým příběhům. Jenže pro mě jsou příběhy život a sny.
A tak do nich v noci chodím, jako do očistců v kostelech a vyprávím vše, co mám na srdci. A bol pak uplave, sny se rozplynou, příběh se ztratí s otevřením očí při ranních hodinách.
Jsem trpělivá, maminko, ale jsem i zlá. Tvá láska mě ničí a já se zničit nenechám.
Pro děti je matka bůh, já nejsem dítě.
Se svou jednou myšlenkou nikam nedojdeš.
Měj se krásně, maminko, já musím jít dál, jinak bych se ustýskala a uplakala a ztratila všechny přátele. A stále ještě nevím, jestli bych to kvůli tobě udělala...