O Vánocích

Miloval jsem vánoce. Pro mě to byly svátky radosti, štěstí a příjemného prostředí. Nebylo nic, co by mě zastavilo ve slavnostních přípravách. Teď už vím, že jsem neměl být takový, jaký jsem byl. Ten den mě změnil navždy.

Ráno mě vzbudilo divné klepání. Protáhl jsem se a vylezl z postele. Odešel jsem do kuchyně najíst se a pak za matkou.
„Vstáváš nějak brzo,“ podivila se s úsměvem. „Vždy spíš až do oběda.“
„Ale mámo,“ připomínal jsem jí. „Vždyť jsou zítra vánoce!! A já musím pomoct, abych to tu krásně vyzdobil a abych zase slyšel jenom samou chválu,“ dodal jsem namyšleně. Můj tón jako by se měnil v posměch. „Vždy mám tak krásnou výzdobu, že mi ji chválí snad i Ježíšek. Kdežto ty, když jsi zdobila, všichni se ti za tvými zady smáli. Škoda že jsi to nenechala na tátovi. Ten alespoň zdobí krásněji stromeček. Ovšem ne tak, jako já. Jo jo, život je těžký. Viď?!“
To jsem vážně přehnal, neboť jsem začal být víc a víc drzejší. Matka tohle nenáviděla. Nenáviděla posměch a už vůbec ne od vlastní rodiny. A zvlášť ode mě. A to ke všemu na vánoce.
„Tak dost, mladý muži!!“ řekla naštvaným tónem. „Na to, že je ti teprve osm let, mě začínáš velice štvát. Nenechám si od tebe zkazit vánoční svátky. Dej si pozor!! Taky ti zítra Ježíšek nemusí nic přinést. A už vůbec mě nemusí zajímat, že máš za pět dnů narozeniny!!“
Hned na to jsem se urazil, odešel do pokoje a třískl za sebou dveřmi. Chvíli na to jsem začal zdobit, napřed svůj pokoj, a pak ostatní pokoje.
Táta pak donesl stromeček a nechali mě, i se svou pýchou, ať ho ozdobím. Mezitím řekla maminka tátovi vše, co se stalo a co jsem řekl a táta se začal děsně smát. Nato se mamka urazila a odešla do ložnice. Něco tam dělala, neboť nás neslyšela. Když byl oběd, nepřišla na něj. Táta ani já jsme nepromluvili ani slovíčko. Bylo slyšet jen žbluňkání vody, jak sebou kapr ve vaně házel.
Po obědě jsem se šel s kamarády vyběhat ven, věděl o tom jen táta a ten mě také pustil, a vrátil jsem se až pozdě v noci. Všichni už spali. A tak jsem si vzal kousek chleba k jídlu a šel spát.

Ráno mě vzbudil budík, který jsem si natáhl. Převlékl jsem se a šel do kuchyně. Přišlo mi divné, že rodiče stále spí, když v tuto hodinu jsou už dávno vzhůru a snídají. Na stole jsem nechal vzkaz, že se vrátím kolem osmé večer a najím se u kamaráda. Pak jsem si všiml bordelu, který ze včerejška nikdo neuklidil, a neumytého nádobí.
„Mami?! Tati?!“ zavolal jsem do prázdně tichého domu. Sebral jsem se a šel se podívat do ložnice k rodičům. Táta ležel na posteli celý přikrytý dekou. Jen ruka mu vysela z kraje postele a stékal mu po ní pramínek krve. Máma byla pryč, jen okno bylo dokořán otevřeno, což nikdy nebylo.
Vyděsil jsem se. Když jsem doběhl k telefonu, zavolal jsem na policii. Vánoční svátky jsem strávil na policii.

Po pěti dnech ke mně přistoupil nějaký čtyřicetiletý policista s pivním břichem. Měl už šedivé vlasy a vousy, zelené oči a chodil velice pomalu. Na sobě nosil policejní úbor.
„Je tu něco, co bys měl vědět,“ řekl a posadil se vedle mě. „Po výslechu příbuzných tvé matky jsme zjistili, že ona nebyla unesena. To ona zabila tvého otce. Byla velice přecitlivělá a nedokázala se smířit s nadávkami, urážkami a posměchem. Ještě než tě měla, zabila nechtěnou náhodou člověka, který ji provokoval a narážel na ni. Nedokázala to snést. I na základce jí to dělali a ona je za to mlátila. Jednou jsme ji pustili na podmínku a rok na to měla tebe. Od té doby jsme ji dali pokoj, neboť se držela a stala se z ní zodpovědná matka. Ale teď ji musíme najít a zavřít. Je mi to líto. Muselo ji něco velice naštvat, že něco takového zase udělala, protože..“
„Seržante!! Pojďte sem,“ zavolal jeden z policistů. Muž vedle mě vstal a řekl mi, ať tu počkám, a odešel.
Uvědomil jsem si, že kvůli mé pýše jsem vyprovokoval zrůdu v matčině duši, a matka zabila otce, jelikož jsem nebyl doma já a on se jí taky smál. Byla velice psychicky narušená a nemocná. Zkazil jsem vánoce nejenom sobě, ale i jiným.
Je mi to líto, mami.