Zlatý déšť v kalužích

Nezhasínej světla, které nám svítí na cestu. Víš, možná bychom zabloudili, a to bych nechtěl. Pustili bychom se a už nikdy nenašli. Jen je nech, ať vrhají stíny. My je společně přeskočíme, že ano? Máš mokré vlasy od deště, ale vážně by sis přála, aby přestal, když se v té záři lamp třpytí jako tekuté zlato? Nebyla by to škoda? Nohavice máš promáčené od kaluží, ale podívej, vidíš ty dva šťastné lidi, jak se na nás ze zlaté hladiny usmívají? Jsou spokojeni, jsou rádi, že mají někoho, s kým si rozumí, kdo je vyslechne…

Nechoď pryč…
Zůstaň…
Chvíli…
Prosím…