Táto....

Sedím u okna a pozoruji padající vločky a dění venku, čekám, jestli se vrátíš. Čekám tu pokaždé na Štědrý den, čekám, jestli se vrátíš, jsem naivní, já vím, ale chybíš mi. Moc mi chybíš, je to už šest let, co jsi odešel. Bylo mi deset, když jsi odcházel, šel si jen pro něco do obchodu a už ses nevrátil. Nevěděli jsme s maminkou, co se s tebou stalo. Až po půl roce nám přišel dopis, že jsi od nás odešel. Že jsi chtěl lepší život, život bez nás.
A já teď každý rok na Vánoce čekám u okna a přeji si, aby ses vrátil, stále doufám, že nás máš ještě rád, že jsi nezapomněl na to krásný s náma. Pamatuješ? Jak jsme jezdili na výlety do přírody, na hrady a zámky. Učil jsi mě znát vše živé kolem mě. Na jaře ukazoval rozkvetlé stromy, v létě ses chodil se mnou koupat, učil mě plavat. Na podzim pouštět draka, v zimě stavět sněhuláka, učil jsi mě lyžovat. Naučil jsi mě toho hodně, jak se mám chovat k druhým, pomáhat jim. A za to ti dík.
Tak proč jsi tenkrát odešel? Proč jsi chtěl lepší život? Nebylo ti snad s námi dobře? To už se nikdy nedovím. Jediné co vím, je, že máš novou rodinu, to je teď učíš to, co jsi naučil mě..
Venku se stmívá, nepřicházíš, ale já stále čekám, že domovní zvonek zazvoní, a že za dveřmi budeš stát ty a nahlas řekneš: ,,Jsem doma.“ Byl by to pro mě ten nejkrásnější vánoční dárek, ale bohužel je to jen nesplnitelné přání. Říká se, že otcem může být každý, ale být tátou je něco úplně něco jiného. Ty jsi pro mě byl vždycky táta, i přesto že jsi odešel.
Venku už je tma, odcházím od okna, a vím, že příští rok, tu budu stát zas, zase budu tajně doufat, že se vrátíš, zpátky domů k nám.... Táto.. prosím.. vrať se.... vrať se k nám.... k nám domů...