Anděl

Anděl jde po louce. Je tak čistý a nevinný, ale i zraněný, jeho křídla jsou polámaná a špinavá.
Kdysi tak něžný a veselý. Měl rád tenhle svět, teď ale chodí ve stínu ulic, stromů, míjí lidi, chce se jich dotknout, ale nemůže.
Chce odejít z tohohle světa. Každý jeho krok zanechává kapky krve na stéblech trávy.
V jeho kalných, uplakaných očích jde vidět strach, smutek, bolest, ale i nenávist.
Po jeho špinavé, bílé tváři mu tečou krvavé slzy plné smutku a hořkosti života.
Už to není ten vznešený a hrdý anděl. Jde dál, každý jeho nádech je pro něj bolestný.
Je to, jako by mu do srdce při každém nádechu a výdechu, vráželi dýku, tak chladnou a stříbrnou.
Už jenom cítí, jak mu puká srdce, už necítí ani fyzickou bolest.
Padá k zemi a vzápětí dopadl na měkkou trávu zašpiněnou jeho vlastní krví, ale nevadí mu to.
Začíná cítit chlad, jeho tělo chladne a on přestává cítit bolest.
Zavírá oči a je konečně šťastný.
Anděl usnul na věky, jeho oči už se neotevřou a už nikdy nepocítí tu strašlivou bolest.
A tak tam, na té vzdálené louce, leží mrtvý, špinavý, chladný s puknutým srdcem, ale z úsměvem na tváři.