Ticho léčí

Jednou pozdě k ránu mi někdo řekl, že mám dost. Asi to nějak souviselo s tím, že jsem zrovna podruhé spadla ze židle a zas něco rozbila, ale prostě někdo mi řekl, že už je to trapný. Že bych se sebou měla něco dělat. Všichni ostatní jen mlčeli když to zaznělo, a i když jsem jejich ksychty viděla jen rozmazaně, bylo mi jasný, že s tím hlasem souhlasí. A protože jsem v tom šíleném stavu, v jakém jsem se nacházela už několik měsíců, nebyla schopná nějak argumentovat, slíbila jsem si, že teda jo. Že si hned od dalšího rána dopřeju trochu klidu.

 

---

 

Když jsem se vzbudila bylo už šero. Chvíli jsem se ještě válela, pak jsem se posadila a oblíkla si tričko, které jsem našla u nohou. Promnula jsem si oči a začala jsem se rozhlížet kolem. Je tu klid, řekla jsem si a rozhodla se zůstat sedět a koukat.
První co mě zarazilo bylo to ticho. Nebylo nic slyšet. Nehrála žádná hudba a to ani v pozadí. Nikdo nic neříkal. Nikdo se nesmál. Nic o sebe necinkalo, nikdo nedupal.

Kousek ode mě stála sklenice s nějakou tekutinou, ve které plavaly zelená kolečka. Pohybovaly se naprosto tiše. Člověk se na ně musel zaměřit, aby slyšel, že existují. Poslouchala jsem dál, ale stále nebylo slyšet nic. Ticho. Ticho. Ticho. Ticho. Ticho. V domě naproti někdo rozsvítil světlo. Ani tentokrát ke mě nedolehl žádný zvuk. Žádné cvak, žádné udivení ani nadávky, že někdo spí. Odtrhla jsem svůj zrak od protějšího domu a znovu se rozhlédla kolem sebe a zaposlouchala se. Nic. Žádné kroky nebo kašlání. Vrátila jsem se zpět ke světlu v protějším domě a co nejvíce jsem bystřila sluch, ale jediný zvuk který ono světlo přinášelo bylo ticho. Začala mě bolet hlava a tak jsem rychle sklouzla očima jinam. Na stole stálo rozbité rádio. Jediný tón, který se z něj linul bylo zase jen ticho. Vedle něj byl špinavý talíř s lžící. Taky nevydávaly žádný zvuk. Na zdi byl plakát s Jimem Hendrixem, ale i on byl potichu. Pod ním byla zvířecí klec, ale prázdná. Takže z ní šlo jen ticho. Dál bylo v místnosti staré křeslo. A ticho. Na zemi ležel mobil bez baterie. A z něj ticho. Prázdná skříň a ticho. Stočený koberec a ticho. Uschlá květina, ticho. Znovu sklenice se zelenými kolečky, pořád tichá. Roztrhané tenisky, ticho. Fix bez víčka, ticho. Ponožka, ticho. Židle, ticho. Hrnek, ticho. Sáček, ticho. Svetr, ticho. Nůž, ticho. Ticho. Ticho. Ticho. Ticho. T i c h o .

,,Vypněte to!’’ zakřičela jsem, do ticha. ,,Heeej! Nechte toho!’’zařvala jsem znova ,,nebo to aspoň ztiště!’’ křičela jsem dál ,,je to hrozně nahlas.’’ Bezvýsledně.
,,Dělejte! Vypněte to ticho, sakra!’’ Ale nic se nestalo. ,,Héééj, Slyšíte??’’

Neslyšeli. Nemohli, všude bylo hrozné ticho a já si mohla vyřvat hlasivky a stejně jsem ho nedokázala překřičet. Přitiskla jsem si ruce na uši a schloulila se na zem.
,,Vypněte to! Vypněte to!’’ křičela jsem zoufale z posledního ,,prosím, vypnětě to už! Vypnětě prosím to zasrané ticho. Vypněte to, vypněte...’’

Ale nic se nestalo. Ticho mi drásalo uši dál. Nikdo nic neudělal. Nikdo to nevypnul. Nikdo tu nebyl.