O pardubický pramínek - mít tak kouzelnou hůlku

Z hlubokého zamyšlení mě vytrhl sestřin výkřik. Stihla jsem jen nepatrně natočit hlavu, tak abych si všimla vyděšeného výrazu v její tváři. Pak se ozvala ohlušující rána, která rezonovala až do morku kostí. Nechápala jsem jak, ale nějakým záhadným způsobem jsem se ocitla ve vzduchu. Než moje myšlenky stačily dostihnout realitu, zatmělo se mi před očima a já upadla do temnoty.

Byl to zvláštní pocit. Jako když se potápíte a cítíte, jak vám dochází kyslík. Ten pocit který se pozvolna dostavoval opravdu nebyl nepodobný tomu, jaký máte, když se vynořujete nad vodní hladinu. Mé smysly se začaly opět probouzet a já začala rozeznávat jednotlivé zvuky. Podivné bylo, že mi nedávaly žádný smysl. Otevřela jsem oči. A to, co jsem viděla, bylo ještě méně smysluplné než to, co jsem slyšela. Ke zmatené směsici houkání, vyděšených lidských výkřiků, štěkaných rozkazů a skřípění kovu se přidal ještě podivně pokroucený obraz vozovky. Zírala jsem na šedivou plochu dálnice, která však ležela podivně šikmo. Takhle by přece obzor být neměl. Pokusila jsem se pohnout hlavou a ihned jsem toho zalitovala, poněvadž se dostavila bodavá bolest. Stejné to ovšem bylo se všemi částmi mého těla. Zatnula jsem tedy zuby a i přes bolest jsem se pokusila dostat svoje tělo tak, aby vše zas vypadalo tak, jak má. Měla jsem ráda ve všem pořádek a ve všem jsem se spoléhala na logiku a rozum, kterého mi naštěstí příroda dopřála dostatek, tudíž mě pohled na  svět vzhůru nohama poněkud znepokojoval. Jenže i když se mi podařilo se posadit, můj mozek nedokázal vstřebat to, co jsem viděla.

Před očima se mi vyjevila scenérie, jako z nějakého tuctového, nepovedeného hollywoodského akčního filmu. Na dálnici, po které jsme před malou chvílí jeli, tedy alespoň jsem si myslela, že to byla chvíle, bylo doslova nahromadě povaleno několik aut. Na fyziku jsem byla dobrá a neměla jsem problém si představit v číslech, jak obrovská síla musela zapůsobit, aby byla auta tak zdeformována. Při té představě jsem se otřásla. Pokusila jsem zaostřit zrak a vše v klidu zanalyzovat, jak jsem to měla ve zvyku. Na již zmíněné hromadě leželo přibližně pět aut, nebyla jsem schopna určit počet přesně, protože některá z nich byla tak pokroucená, že nebylo poznat, kde jedno končí a druhé začíná. Před nimi, tedy alespoň na té straně, kterou jsem viděla, bylo posráženo dalších pět osobních automobilů a jeden minibus. Všechna vozidla byla prapodivně přetvořena do objektů, které v některých případech už moc dopravní prostředky nepřipomínaly, a když se vyhnula naprosté demolici, byla alespoň pomačkána.

Dál jsem si prohlížela onu scenérii a začala jsem si všímat i lidí pobíhajících mezi vozidly. Někteří z nich byli záchranáři, jiní na sobě měli policejní uniformy a ti další zase byli ustrojeni naprosto obyčejně. Zamrazilo mě v zádech, když jsem si uvědomila, že v těch zbytcích vozidel museli být lidé. Udělalo se mi mdlo, když jsem si představila, co síla, která dokázala slisovat robustní auto vyztužené ocelí, musela zákonitě provést s měkkým lidským tělem, které od přírody žádnou fyzickou ochranu nemá. Taky mi bylo divné, jak jsem se ocitla tak daleko toho všeho. Neměla jsem ale sílu se zvednout a jít se podívat na to děsuplné představení blíž. Zůstala jsem tedy sedět a jen jsem sledovala hemžení kolem toho neštěstí. Nemohla jsem si pomoci, všechno to, co jsem viděla, mi připomínalo praštěné obrazy mojí sestry. Sestry!

Bylo mi, jako by do mě uhodil blesk. Nevím jak, ale postavila jsem se na nohy a vydala jsem se k místu nehody. Nikdo z těch lidí si mě nevšímal, takže jsem mohla nerušeně hledat naše pistáciově zelené auto. Já osobně jsem tu barvu nesnášela, ale vůz byl otce a on měl pro tuhle příšernou barvu naprosto nepochopitelnou slabost.

Našla jsem ho poměrně snadno, ovšem jakmile jsem ho uviděla, přála jsem si, aby se tak nikdy nestalo. Zadní část vozu chyběla a přední byla tak pomačkaná, že mi bylo jasné, že tam nikdo nemohl přežít. A nemýlila jsem se, což se všeobecně považovalo u mě za přirozené, ale tady jsem si uvědomila, že bych dala nevím co za to, kdybych pro jednou pravdu neměla. Před naším kdysi-autem ležely tři černé pytle. Nemusela jsem k nim chodit, bylo zcela zřejmé, co je v nich, ale já jsem zkrátka musela. Přistoupila jsem blíž a vybrala jsem ten opticky nejmenší. Rozhrnula jsem horní část a nakoukla jsem dovnitř. Bodlo mě u srdce.

Dívala jsem se na tvář svojí sestry. Kupodivu její obličej vypadal netknutě, na zbytek těla už jsem však neměla odvahu se podívat. Zírala jsem na její, vlastně i mojí tvář a do očí se mi hnaly slzy. Moje mladší sestřička. Pravda, byla mladší jen o deset minut, jelikož jsme byla jednovaječná dvojčata a jediným fyziologickým odlišovacím znakem byly vlasy, protože já je měla ostříhané na mikádo a ona si je nechávala narůst až do pasu, ale stejně, byla mladší a byl moje. Nikdy jsem si neuvědomila, jak moc mi na ní záleží. Vždycky jsem měla tendenci jí opovrhovat, stejně jako zbytkem své rodiny. Všichni to byli takoví umělci s hlavou v oblacích, a jestli to platilo u našich rodičů, tak u Ofélie to platilo desetinásobně. Ona byla jako vytržená z reality. Pohádky a fantaskní příběhy pro ni byly něco jako Písmo svaté a ona sama připomínala éterickou vílu, která se na Zemi ocitla jen nedopatřením. A ona se tak i chovala, oblékala a jednala s lidmi. Je pravda, že vynikala ve všech směrech, co se týče umění. Uměla tančit, hrála na klavír, na příčnou flétnu a vydupala si dokonce i harfu. Úchvatně kreslila a její povídky a básničky si s oblibou pročítal kdekdo. Ale neměla sebemenší cit pro vědu a pro racionální přístup k věci a nebylo to tím, že by byla hloupá, ona jen byla jiná a měla na svět zcela odlišný pohled než já a to jsem jí z nějakého důvodu až doteď nedokázala odpustit.

Pro mě byla logika a racionálno klíčem ke světu a tím jejím denním sněním o andělech a vílách mě doháněla k šílenství. Neměla jsem ji kvůli tomu zrovna v lásce, proboha, jak jsem byla omezená a hloupá. Teď mi bylo opravdu mizerně za to, jak jsem se jí neustále posmívala a dělala si z ní srandu. Na povrch vyplula vzpomínka na dobu, kdy nám bylo čtrnáct let.

Před těmi dvěma lety si Ofélie přivedla k nám domů jednoho kluka, který chodil na gymnázium, kam jsem se také chystala. Věděla jsem, jak moc do něj byla zamilovaná. Dokonce tak moc, že se snažila uskromnit tu svou uměleckou dušinku a snažila se chovat jako normální člověk Moc jí to ale nešlo. A tenkrát jsem se zachovala jako největší potvora a také jsem přispěchala se svou troškou do mlýna, jak se říká, a začala jsem jejímu příteli vyprávět, kterak běžně pobíhá po bytě v dlouhých šatech a hraje si na to, že je čarodějka a pak o tom ještě píše pohádky. Ofélie tenkrát s rozpaky přisvědčila a to byl konec jejího vztahu, protože onen chlapec se zvednul a doslovně málem utekl ze dveří. Ona se tehdy tak zvláštně zatvářila, pak pokrčila rameny a dál si kreslila, ale já na ní poznala, jak moc ji to zranilo. A to nebylo jediné, co jsem jí svým přístupem k životu způsobila, a nemohla jsem si vzpomenout, že by mi to kdy oplatila, nebo byť jen jediným slovem vytkla.

Dala jsem se do breku, protože jsem si uvědomila, jak příšerná jsem musela být sestra. Nad jejím mrtvým tělem jsem sepnula ruce a poprvé v životě jsem se vroucně modlila. Nejprve k těm vyšším Silám, v jejichž existenci ona tak sveřepě věřila, a pak k ní samotné  a celým svým srdcem jsem ji prosila za odpuštění.

Zaslechla jsem blížící se kroky, ale nechtělo se mi vstávat. „Slečno, tady byste neměla být.“ Ozval se za mnou cizí hlas. Neodpověděla jsem, jen jsem se naposledy zadívala do tváře, kterou jsem tak důvěrně znala. A jak jsem se tak na ní dívala, chtěla jsem všechno vrátit zpět. Ano byla to ironie, ale tentokrát jsem to byla já, kdo si přál mít kouzelnou hůlku.