ŽIVOT SMRT A VĚČNÁ PŘÍTOMNOST

Život, smrt a věčná přítomnost

Stál tam, jako vždy byl sám, ostatně jako už mnoho let. Všechno měl pěkně na dohled a přemýšlí. Když v dálce zkřehlá postava. Protřel si oči, dívá se blíž. To pro něj hrozná představa, kdo odvážil se přijít, spíž než nad tím, kdo to vlastně je. Je bůh a nemá nikdy strach. Proč začíná se náhle bát, proč v zádech i nohách cítí chlad. Čím je ta hrůza stále blíž, čím víc ji vidí, tím chřadne kříž, co pro něj symbol věčnosti. A už je tak blízko, že ji poznává. Přišla sem smrt, nic nevzdává. Je přece bůh, tak proč se bát, ale nejde se nad tím ani smát. Proč vlastně za mnou přišla sem? Proč opustila svoji zem a boha přišla navštívit? Třeba šla kolem, a tak se stavila. A nebo se ztratila, a tak jde pro radu, jak by se vrátila. Jak si tak přemýšlí, je od něj na dosah a jen si ho prohlíží. Oba jen mlčí a čekají, co bude dál.
„Ty jsi ten bůh?“
„Jsem. A co má být! A ty jsi smrt, co přišla mě rozptýlit? A nebo se se mnou přít?“
A zas nic a je klid.
I kosa, co ji visí za krkem, je klidná. Jen jednou malinko se pohnula, to když se smrtka jednou ohnula, aby změřila si boha blíž. Kdyby s ním aspoň mluvila, tak věděl by, na čem je, ale je klid a nic se neděje.
„Už přišel čas, a tak se přichystej!“
V té chvíli i bůh může být nejistej, malinko zaváhal a pak povídá.
„Ty přijdeš sem a ani se nezeptáš, jestli smíš, a chceš štěstí pokoušet? Nebo ses spletla spíš? Ta tvoje troufalost sahá až do nebes! A tak jsi přišla sem? Máš štěstí, že jsi smrt, jinak já bych tě sám zavolal.“ Ale co teď? Jak smrti poslat k práci smrt? Co zdálo se mi doposud jak zlý sen, teď vyplavalo na povrch. Nevím co dál. Jsem bůh a jsem bezradný. Ale mám stále síly dost, tak budu se s tou paní prát a nenechám na sobě nic znát. „A jak jsem se zasloužil o tvou náklonnost?“
Na tuhle otázku zřejmě čekala. Sundala kosu, co za krkem se zlehka houpala, a posadila se vedle něj. Je klidná a tiše povídá.
„Víš, chodím po tom světě už miliony let a beru všechny, co jim život začíná jít zpět, krátím utrpení nemocným, trápení všem bezradným z nešťastné lásky lidi kosívám. Ale teď tolik práce mám, že ji sama nestíhám. Tak poraď, bože všemocný, co dělat mám?... Nevíš, viď? A ty? Koukáš se shora na ten svět a když se ti nechce, tak se ani nepohneš. A tam dole je tolik bezpráví a krutosti. Tak k čemu bůh! Já mám práce předosti a ty nic neděláš. A tak jsem si řekla dost, a tak mě tu máš.“
„Jenže já jsem věčný, tak jen to zkus, třeba ti to stojí za pokus. A co po mně chceš? Mám snad všem lidem pomáhat? Stavět se krutosti a bezpráví, vždyť já jsem dal život, i to byl úkol nesnadný. Tak ať se starají! Starám se o své ovečky, ale zabránit bezpráví a bolesti? Když pošlu nějakou pohromu, vichřici nebo potopu, to svedu a co? Zas zemřou vinní i ti bez viny, ateisti i ti co se modlili. Jen vzduch se trochu vyčistí. Já nemusím se za nic omlouvat. Co potom ty? Kosíš jen bezmocné? Neříkej! Nebo ty nemocné? Já myslím, že jsi vinna víc, tak nech mě být a jdi pryč.“
Smrt poslouchá a ani se nepohne. „Mám pravdu? Stojím před soudem, který měl by soudit sebe spíš! Není to tak!“ Tak kdy to pochopíš?
Smrt náhle vstane. „Já nechci se s tebou přeci přít. Já beru jen ty, co kvůli tobě nemohli dál žít a ty bez vděku jsi mě osočil.“
Oči jí svítí a strašný dech. Je vzteklá, ale hlídá se. Po kose ani nesáhne. Teď ani jeden neví, na čem je a čekají, jak to dopadne. A mezi tím jak se hádají, obrovský zmatek nastal na zemi. Když smrt po světě nechodí, nezemře nikdo a ten, kdo to ví, tak páchá hrozné zločiny. Jen pouhá chvíle stačila, aby se půlka lidstva zničila a přelidněná planeta se zcela točit přestala. Takže byl věčný den a jinde noc. Jako je bůh, co nepřispěchal na pomoc, a jako je smrt, dva protiklady a strašná bezmocnost. Oba to vědí, co děje se na zemi, šetřejí síly a jen se hádají. A lidi na zemi bloudí očima po nebi a prosí boha o náklonnost. A nikdo z nich nechápe, proč jich měl už dost. Modlí se a boha vzývají a nemocní o smrt prosí, ať ukončí jejich strašné bolesti. Až bůh řekl „Dost! Dost! Vem si mě, tak to zkus. Nenechám to tak. To ti stojí za pokus. Vždyť jsi už vyhrála, tak kosu spusť. A vrať se na svou zem a pomoz těm, co žádají o tvou náklonnost. Nenech je trpět. Trpěli už dost. Tak zastav ten kolotoč, už je toho moc!“ Nastaví tvář a vyčkává, co teď smrtka udělá. A ona nic, jen je nejistá, zubí se a povídá. „Cožpak můžu poslat boha na věčnost? Vždyť on tam je. Jako nikdo nemůže zabít mě! Jsi moudrý, tak suď. Nechci tě zabít a i kdyby, tak bych nemohla. Jen jsem ti připomenout chtěla, že jsi bůh. Tak se víc starat zkus.“ A bůh ví své. Ví, že jen na půl pravdu má. Ale už se s ní nehádá. Jen překvapila ho její troufalost a odvaha. Myslel si, že smrt je jen smutná postava, která nemá vlastní cit, vlastní úsudek, natož sílu se s ním přít. Je moudrá skoro jako já a jen na zemi lidi kosívá. Není to jen bytost, co nemá žádnou lítost, i smrt může být milostná.
Na obou je vidět naráz úleva, že ten druhý se s ním nepře a nehádá a pochopení pro slabost přiznává. Bůh ani smrt nejsou bez viny. Ale kdo je? Každý má v sobě slabiny. Každý se občas mýlit smí. Jen u některých se tolik omyl nevidí. Tak už je čas. Teď přichystám se já. Popadne kosu a jen s ní zamává a jak přišla, tak odchází a její vetchá postava se už v dáli v mlze schovává. A jen z dálky volá zpět: „Tak, bože, roztoč, ať už se točí zase svět.“ „Mám hodně práce, tak ať nečekám!“ A odchází v klidu v dál.
Teď bůh se na zem podívá, stačil jen pohled a svět se zas rozhýbá a točí se, jak se má. Zase se válčí a umírá a lidé se smějí i prosí o milost. Všude je cítit boží upřímnost. A smrtka zas běhá a kosí pro radost, že někdo si přeje její přítomnost. Život a smrt a dávná minulost, kdy přišla se s bohem přít. Snad to tak mělo být a bude dál, protože dokud si váží jeden druhého, tak už nikdy se nestane, že někde bude den a jinde věčná noc. Život zůstane stále přítomnost. A smrt? Smrt brzká budoucnost,