Dort v hotelu Sacher

„To snad není možné!“ pronesl nahlas. Četl inzerát na seznamce. Krátil si chvíli při čekání na zpracování dat hledáním inzerátů. Zabrousil do kategorie přátelství a dopisování.
Inzerát přečetl asi šestkrát, než konečně kliknul na tlačítko Odpovědět. Dlouho se nerozmýšlel a systematicky ťukal prsty do klávesnice: „Hezké odpoledne… Možná jsi ještě nenašla toho, koho hledáš? Pak mám snad šanci. Petr“. Rychle kliknul na „Odeslat“, aby si to ještě náhodou nerozmyslel.
„A je to ve hvězdách,“ zvedl se od notebooku a vydal se do kuchyně k obědu.

Dodělala práci, a tak se proklikala několika e-mailovými schránkami, které měla, zda někdo nepíše.
„Další Petr?“ zamumlala. Už pár týdnů nepřicházely nové odpovědi na inzerát. Psala si kamarádsky s osmnáctiletým studentem i jednačtyřicetiletým chemikem. Markéta měla zvláštní pocit, a tak mu odepsala. Vyslala krátkou zprávu do éteru, kolik jich bylo, už ani nepočítala, protože se zpětně ozvala jenom hrstka. Uváděla, že je single a momentálně nikoho na tzv. vztah nehledá. Neměla chuť to vysvětlovat těm, kteří nechápou možnost volby.
„Hm, vztah může mít mnoho podob…“ reagoval Petr.
Konverzace plynula lehce a nenuceně, kde jiná drhla. Dozvěděli se jeden o druhém, co dělají, kde žijí, kam by rádi cestovali. Maily se stále prodlužovaly, ačkoliv si psali teprve pár hodin uprostřed noci. Cizímu člověku otevřela své srdce a sdělovala myšlenky, jakoby se znali dávno. I on jí naslouchal, vycházel jí vstříc. Povídali si spolu jako staří přátelé.
Prozradil, že žije ve Vídni, do níž se před 15 lety zamilovala. Až s překvapením se shodovali i ve vkusu ohledně literatury, umění, kultury, cestování, i mnoha názorů.
Druhou noc se rozloučil komplimentem. „Nechce se mi od Tvých písmenek odtrhnout…Mám pocit, že mi ukazují, jak zajímavá žena může být. Vím o Tobě toho už tolik, a přitom stále velmi málo. ´Znám Tě´ krátký čas, který je možný počítat na hodiny, přesto mám pocit, jako kdybych Tě znal už strašně dlouho… Můžeš mi prozradit, jak to děláš, že jsi tak přitažlivá pro mé myšlenky?“
Z jeho slov plynula neustálá něha, na kterou nebyla zvyklá. Ohromovala ji jeho upřímnost, otevřenost, nadšení. Jakoby si chvílemi psala sama se sebou, tak moc uměl popsat, co cítila, na co myslela.
Nehledala na internetu lásku, toužila po příteli. Po muži, s nímž bude možné platonicky souznít. Počítala i s variantou, že se díky slovům zamiluje, a hodlala si to patřičně užít. Nelitovat, neřešit, neočekávat, nechat plynout a nést se s proudem. Pít život plnými doušky.
Každý den ji zahrnoval pozorností a komplimenty. „Víš, vyměnil jsem si pár e-mailů i s jinými ženami, ale nebylo to ono. Až jsi přišla Ty a s Tebou ten krásný pocit, kdy každý e-mail od Tebe mi způsobí úsměv na tváři a jako malý kluk se těším na další…“
Markéta odpověděla: „Pokud Ti má slova způsobují úsměv na tváři, je to naprosto jedinečný a nádherný pocit, nad který není… Dokázala bych si s Tebou psát celou noc.“
„Opravdu nad ten pocit není?“ napsal s bušícím srdcem Petr. „Nemohu a nechci se od Tvých myšlenek a slov odtrhnout, Markétko. Jsi neuvěřitelná. Víš to? Být schopná vnímat radost druhého tímto způsobem…Tedy, troufala by sis se mnou probdít noc, princezno? To mi lichotí! Jaké máš oči?“ Petr se usmíval nad představou probděné noci s neznámou ženou.
„Modrozelené. Tvoje? Proč princezna, Péťo?“
„Modrozelené? Krásná kombinace. Modré. Proč princezna, Markétko? Protože mám pocit, že jsi pro mě jako z pohádky. A navíc, jaká jinak by měla být princezna, když ne jako Ty?“
Na tohle neměla odpověď. Usmála se.
„Princezna? Ono se to zdá, v písemné formě můžeš mást.“
„Víš, když se mě někdo zeptá, jaká žena se mi líbí, odpovím, že záleží, jaké má charisma. Buď je tam jiskra a z té ženy něco vyzařuje či nikoliv. Budu hodně drzý, když si řeknu o fotku?“
„S tímto postojem jsem se ještě nesetkala. K čemu Ti bude fotka, Péťo?“
„Třeba proto, že jsem velmi zvědavý muž?“
„Tak aby to bylo spravedlivé, pošleš svou první, ano? Bezpočtukrát se mi stalo, že takto někdo chtěl fotku, a už se neozval. Existují jen dvě možnosti: a) byl to blbec bez vychování, b) polekal se. A víš, jak se to říká, kdo je zvědavý, bude brzo starý!“ Nemohla si pomoct, rozesmála se.
I on se smál. Byla tvrdohlavá a nepodlehla snadno.
„Nechám Tě napnutého a počkám si… Tady máš aspoň oči, abys mohl posoudit.“ Připojila k e-mailu výřez z fotografie, na níž byly pouze oči. Pohled, který se obvykle naskýtá lidem na ženy zahalené v islámském světě do Niqábu.
„Děkuji za návnadu, ale jsi opice, víš to?! Napínáš mě a já jsem netrpělivý! Máš nádherné oči, tajemné a nebezpečné… Zakoukal jsem se do nich, jsou velmi přitažlivé. Nečekal jsem, že mi s někým po písmenkách může být tak dobře.“ Chtělo se mu spát, ale musel napsat to, co momentálně cítil.
Tetelila se blahem. Uměl skládat komplimenty a chovat se hezky. Dosud ji ohleduplní muži obcházeli obloukem. Je tedy možné, že změnila sebe a přitáhla jiný druh lidí do své blízkosti, ptala se sama sebe.