Dort v hotelu Sacher - 2. díl

Celý následující den se těšila na večer, až se zase ozve ten cizí a charismatický muž. Slíbil poslat foto, a tak byla velmi zvědavá, jak vypadá. Představovala si, že je vysoký, s modrýma očima, sympaťák každým coulem. Někdo takový bude jistě i příjemného vzezření.
Petr po čtyřech hodinách spánku vstal a vydal se na tři sta kilometrů dlouhou cestu na jednání. Nechtělo se mu ani za mák, toužil ji vidět! Když kolem osmé ranní míjel ceduli s nápisem Brno-centrum, proběhla mu hlavou myšlenka na cizí okouzlující ženu s tajemnýma očima, která zde žije. Měl chuť zastavit a napsat jí e-mail, že ji chce vidět.
Jakmile se vrátil z cest, dodržel slib a poslal svou fotku. Trošku měl strach, jak bude slečna reagovat.
„Jé, fotka! Děkuji! Péťo, co blázníš… Pěkný chlap! Máš krásně modré oči a pěkné ruce.“ Víc toho na fotce neviděla, ale líbil se jí. Sympatický muž, jak očekávala. „Víš, že jsem dneska přemýšlela, že bych před Vánocemi zajela nasát atmosféru do Vídně? Dlouho jsem tam nebyla!“ Připojila svou fotku, tentokrát celou, nejen oči a se zatajeným dechem vše odeslala.
„Máš pravdu, předvánoční Vídeň má atmosféru. Co Ti brání přijet?“
Znělo to jako pozvání nebo výzva, napadlo ji, když viděla mrkajícího smajlíka. Ale zeptat se neodvážila, a tak nechala otázku neslušně bez odpovědi.
„Jsi charismatická žena,“ napsal, když si prohlédl fotku. Neusmívala se na ní, jak čekal, protože z dopisů sršela její radost ze života. Vypadala smutně, ale hodil to za hlavu. Sám se mračil neustále, jenom s ní mu pohrával úsměv na rtech. Proto se tak moc těšil na společnou komunikaci.

„Příští pátek jedu na výlet do Vídně,“ napsala mu za měsíc. „Moc se těším na atmosféru Vánoc, i když teprve začíná advent. Těším se na punč, na vůni, kterou znám jenom odsud, na kavárenský ruch...“ A chtěla bych tě vidět, pomyslela si. Její přání ale zůstalo nevyřčeno.
„Opravdu?“ Čekal na tuto příležitost dlouho. „Bylo by troufalé, kdybych Tě chtěl vidět?“ napsal nesměle, chvilku váhal, zda má větu ponechat nebo ji smazat.
„Chtěl bys?“ ověřila si.
„Ano, moc rád.“
„I já Tebe.“
„Kdy přijedeš a kam?“
„Kolem desáté staví bus naproti hotelu Hilton u Stadtparku. Znáš to tam?“ Pak ji napadlo, že žije ve Vídni dlouho na to, aby věděl, že naproti Stadtparku stojí opravený Hilton.
„Mohl bych Tě tam vyzvednout, pokud nemáš jiné plány?“ osmělil se.
Chvilku zaváhala. Představila si, jak proběhne jejich setkání. „Nemusíš do práce, Péťo?“ podivila se.
„Udělám si volno, princezno.“
„A já myslela, že nemáš na procházky a kavárny čas, že jsi natolik zaneprázdněný. Přesto jsem ráda, že se chceš přidat, samotnou by mě to asi tolik nebavilo.“
„Těším se na Tebe, moc,“ dodal a přál si, aby byl už pátek.

Celý týden si plánovali, kam zajdou. Zda na trhy k Radnici nebo se spokojí s atmosférou Maria-Theresien-Platz. Probrali, který jim chutná punč a proč.
„Musíš si dát se mnou Sachertorte, Markétko.“
„Protože je Tvůj oblíbený, Péťo? Přímo v hotelu v kavárně?“
„Samozřejmě, aby to mělo tu správnou náladu. Sacher si to zaslouží a Ty také.“ Těšil se na ni jako kluk, vždyť jí to sám i několikrát napsal. Chtěl se jí dotknout, vidět ty krásné oči živě a slyšet její smích.
Srdce jí poskočilo, když četla jeho něžné e-maily.
„Představ si, Péťo, že výstava od Moneta k Picassovi je v Albertině znovu otevřená. Opravdu probíhá v rámci několika let. Chceš zajít, když miluješ impresionismus?“
„Pokud to stihneme, tak rád, Markétko. A co bys chtěla vidět Ty, princezno?“
„Tebe,“ napsala stručně.
„Předem splněno,“ usmál se a přidal smajlíka.

V pátek ráno byla vzrušená z nadcházejícího dne, ale také pořádně nervózní. Ve tři čtvrti na osm čekala na zastávce autobusu celá nesvá, co ji čeká. Jaký asi bude? Jak si budou rozumět? Vzpomněla si na Slepičí polévku pro duši, kde kdysi dávno četla krásný příběh o náhodném dopisování dvou mladých lidí, kteří si rozuměli a i přesto, že se neznali osobně, se zamilovali. Myslela hlavně na setkání, kdy dívka vojáka vyzkoušela a poznávací znamení – květinu – dala jiné ženě, aby jeho lásku prověřila. Uvědomovala si, že přátelství je cennější než láska, která nemusí být opětovaná nebo může vyprchat.
V osm hodin seděla na sedadle, vedlejší zůstalo prázdné, a tak z odložené kabelky vytáhla knihu, aby jí cesta rychle utekla. Sotva autobus vyjel z Brna, vzdala to a raději sledovala zimní krajinu.
Usmívala se při pohledu z okna, když se nad Novými Mlýny probouzelo slunce a jeho třpytivé paprsky dopadaly na hladinu.
Na hranicích hledala občanský průkaz, kdyby náhodou. Od vstupu do Evropské unie se jí nestalo, že by celníci kontrolovali doklady, ale přece jen byla připravená. Projeli hladce. Zkontrolovala mobil, snad nebude volat žádná klientka zrovna dnes. Naskočil jí zahraniční operátor a na displeji blikala nová SMS.
„Hezke rano, Marketko! Prave vstavam, moc se na Tebe tesim! Uz se blizis k Vidni? Petr“
„Krasne rano i Tobe, Peto. Kdepak, prave jsme projeli nazdobenym Poysdorfem. Napodobne:-) M.“