Dort v hotelu Sacher - 3. díl

Přečetl si zprávu od ní a vstal z postele. V koupelně na sebe pustil proud teplé vody, pak se rychle oholil a oblékl. Třásla se mu ruka, div, že se nepořezal. Po krátké snídani, kdy vypil šálek velmi horké kávy a snědl croissant, nasedl do studeného auta a vydal se do centra.

V garážích Hiltonu zaparkoval, aby jen přeběhl silnici linoucí se kolem lehce zasněženého Stadtparku. Nikoho neviděl, snad přišel včas. Zkontroloval mobil, žádná zpráva nebo nepřijatý hovor. Měl chuť jí zavolat, ale při pohledu na hodinky nápad zavrhl. Byly tři čtvrti na deset. Přitáhl si kabát u krku. Neměl by jí koupit kytky? Kdyby se vrátil zpátky, v hotelu je květinářství. Ale ne, musela by je celý den v mraze vláčet s sebou. Nervózně přecházel sem a tam.

Za pět minut deset. Vyhlížel autobus z České republiky. Teď v prosinci jich sem jezdilo plno.

V kapse kabátu mu zapípal telefon. Podíval se, kdo mu píše.

„Peto, pred chvilkou jsme vyrazili ze Schwedenplatzu, za chvilku prijedu. Pa.“

„Uz tady cekam, slunicko.“ Vyťukal rychlou zprávu. Usmíval se, protože za chvilku se setkají.

Petr poodešel kousek stranou, aby nebyli na očích ostatním cestujícím. Dobře však viděl na zastávku, takže mu neuniklo, že zastavil autobus, z něhož se vyhrnuli lidé. Všichni obklopili elegantní starší ženu. Nejspíš průvodkyně, pomyslel si.

Sledoval skupinku, a pak si jí všimnul. Vypadala přesně jako na fotce. Vysoká, v podpatcích, dlouhé světlé vlasy jí splývaly na ramena černého dlouhého kabátu. Elegantně si přehodila rudou šálu přes rameno a vykročila jeho směrem se stejně rudou kabelkou na předloktí. Už z dálky se usmívala, i když ho nemohla při vystupování vidět.

Vyšel jí ze své skrýše naproti, na rtech mu pohrával lehký úsměv.

„Ahoj Péťo,“ oslovila ho první a podávala mu ruku bez rukavice. „Markéta, moc mě těší,“ smály se na něj i její zářivé oči.

„Ahoj Markétko,“ nenechal se pobízet dvakrát a přijal nabízenou ruku, kterou pevně sevřel ve své. „Petr, i mě moc těší,“ a sklonil se k ní. Ucítil její květinový parfém a spontánně ji políbil na rty.

Ovanula ji jeho příjemná kořeněná vůně, když se k ní skláněl. Nečekala, že bude tak přímý. Nicméně jí to vůbec nevadilo.

„Půjdeme?“ zeptal se a chtěl vykročit zpět k zastávce.

„Kam? Centrum je tamhle,“ ukázala přes park.

„Mám tady auto, popojedeme,“ usmál se a nabídl jí rámě.

Chytila se ho. „Jsi vážně gentleman,“ mrkla na něj.

„S krásnou dámou vždycky,“ oplatil jí stejnou mincí.

„Pěkné autíčko,“ pochválila jeho dvoumilionové vozidlo s měkkými koženými sedadly, dřevem vykládanou palubní deskou, když jí otevíral dveře, aby se mohla posadit.

„Kam bys chtěla, Markétko? K Radnici?“

„Ano, Péťo, však jsme se o našem plánu bavili hodně dlouho. K Radnici, na oběd, na dort a před sedmou musím být zase na zastávce,“ povzdychla si.

„Jsem rád, že jsi přijela,“ nastartoval.

Dívala se, jak řídí. „Opravdu máš hezké ruce,“ hladila je pohledem.

„Děkuji. Jsi opravdu taková, jak jsi na mě působila v mailech. Srší z tebe energie, máš charisma. Okouzlila jsi mě, víš to?“ zaparkoval v boční ulici. Rozepnul bezpečnostní pás. Vzal ji za ruku. „Můžu tě políbit?“

Vyprostila ruku z jeho dlaně, aby se také osvobodila. „Ano.“

Naklonil se k ní, zornice v modrých očích rozšířené, poodhrnul vlasy z tváře, hřbetem prstu pohladil líci a přitiskl své rty na její.

Opřela hlavu o opěrku a přivřela oči. Projela jí vlna vzrušení. Poddala se mu, jeho něžným dobyvatelským ústům.

„Toužil jsem to udělat celé týdny, co se známe,“ zašeptal, když skončil. „Přitahuješ mě.“

Zvedla ruku, aby ho pohladila na tváři. „Děkuju, i ty mě.“

„Půjdeme?“ zeptal se. Kdyby to neudělal, byl by schopen z ní strhat šaty přímo tady, v autě a na ulici za bílého dne. Cítil se jako po šampaňském. Bublinky mu stoupaly do hlavy, opilý vzrušením, které s ní cítil.

Venku ji vzal samozřejmě za ruku a pomalu se procházeli kolem stánků s vánoční tématikou. Prohlíželi si vánoční ozdoby, dřevěné hračky, šperky. Ochutnali punč a pak se vydali do jeho oblíbené restaurace na oběd.

Usadil ji ke stolu a pak dokonalou němčinou objednal teplý čaj.

„Takhle mluvit nikdy nebudu, máš i přirozený přízvuk,“ pochválila ho.

„Ale naučila by ses to, věř mi. Schválně si sama objednej a uvidíš,“ pobídl ji.

„Co mi doporučíš, Péťo?“

„Něco charakteristického, princezno. Ale varuju tě, rakouská kuchyně je podobná té české, tudíž dost těžká a mastná. Ale já ji miluji, viz, jak jsme se bavili o pečené kachně,“ olízl si rty.

„Tak nejznámější je asi řízek z telecího, ne?“

„Přesně, ten si dej,“ usmál se.

„Jsi neodolatelný,“ oplatila mu.

Díval se jí do tajemných mořských očí a myslel na to, co jí musí nutně říct. Jenom zatím nenašel odvahu. Počká, až ochutná Sachertorte.