Dort v hotelu Sacher - 4. díl

Po jídle se vydali do ulic Vídně. Místa důvěrně známá a oblíbená nabývala v jeho přítomnosti jiný rozměr.
„Máš ráda Mozartovy koule?“ zeptal se, když procházeli kolem obchodu se známou lahůdkou.
„Docela ano. Neuhodneš, jak jim říká kamarádka,“ rozesmála se.
„Jak?“ byl zvědavý.
„Zkus hádat, ale jenom jednou, nebudu tě napínat, Péťo,“ mrkla na něj.
„Božské koule?“
„Ale ne,“ popadl ji záchvat smíchu.
„A to tě ani nelechtám,“ nakazil se od ní. „Jsi lechtivá?“
„Ne, kdepak,“ když se trochu uklidnila. „Počkej, nerozesmívej mě, nebo to nepovím.“ Zvážněla. „Žrací orgasmus,“ začala se smát znovu. „A kdybys viděl, jak se u toho tváří!“
„Jako při orgasmu?“ pokoušel ji.
„Jo, to já přece nevím. I když bych se mohla zeptat jejího manžela,“ napadlo ji.
„A jak se u toho tváříš ty, princezno?“ zajímala ho její reakce.
„Já? Přece normálně, marcipán miluji, ale vizuální nebo zvukové projevy nevedu, jestli myslíš tohle.“
„Pro mě jsi sladká ty,“ složil jí kompliment. „A Sacher,“ dodal. „Tak nějaký ten žrací orgasmus kamarádce koupíme, ne?“
„Jasně, ať má radost,“ souhlasila.
Zatímco vybírala čokoládu, nevšimla si, že zaplatil a vrátil se za ní s plnou taškou.
„Pro kamarádku,“ podal jí nákup.
„To přece nejde, pořád za mě něco platíš, Péťo,“ chtěla odmítnout. Nebyla zvyklá na pozornosti od mužů a spontánní dárky.
„Přijela jsi na návštěvu, Markétko, tak mě prosím neodmítej, zkazíš mi radost,“ zamračil se.
„Děkuji,“ políbila ho na tvář. „A teď pojďme, ať stihneme výstavu.“
„Chtěl jsem ti koupit kytky, ale pak jsem si uvědomil, že bys je nosila celý den v mraze. Jaké jsou tvé oblíbené? Růže?“ zajímal se cestou.
„To je dobře, že jsi je nekoupil, byla by to škoda. Mám ráda bílé růže, bílé tulipány, frézie, lilie a kopretinové chryzantémy.“
„Krásný výběr,“ pochválil ji.
Zastavila se. „Péťo, tady je to tak kouzelné,“ rozhlédla se kolem. „Myslíš, že si toho domorodci všímají, krásných domů, zářivých výloh, milionů světel? Bohatství, které je obklopuje? Víš, asi proto to tady mám ráda, nikdo se zde nemůže cítit špatně.“
Koukal na ni, s jakým entuziasmem to říkala. On tady žil už pár let a nic z toho nevnímal tak intenzivně jako ona. Ano, město se mu líbilo, ale nedokázal by o něm hovořit s takovou láskou.
„Možná si budeš myslet, že jsem blázen, když tady stojíme uprostřed Kärntnerstraße, a já se tady rozplývám. Ale jen chci říct, že si málokdo váží toho, co má a nebere to jako dar, nýbrž samozřejmost. Chce se mi tančit a zpívat, i když to neumím. A to i díky tobě, Péťo!“
Přitáhl si ji do náruče. „I já!“ Hladově ji líbal a bylo mu lhostejné, že je míjejí davy. „Jsi úžasná a já jsem z tebe poblázněný!“
Zrůžověly jí tváře a zjihly oči.
„Jdeme,“ vzal ji znovu za ruku a pobídl.

„Jsem ráda, že jsme na výstavu šli, Péťo,“ řekla, když se blížili k hotelu Sacher.
„Líbila se ti, Markétko?“
„Moc, malířství můžu vždycky.“
„Dáme si dort, ne?“ otevřel dveře do kavárny hotelu.
Číšník je usadil u jednoho z malých kulatých stolečků. Petr objednal dvě porce dortu a kávu. Za chvíli byli obslouženi.
„Jedla jsi ho už někdy?“ zeptal se.
„Originál ne, ale chuť je mi známá, existuje spousta receptů.“ Zabořila vidličku do tlusté vrstvy čokolády, která příjemně zapraskala. Napadlo ji, zda není temperovaná jako při výrobě pralinek, ale pravdu se asi nedozví.
„Můžu?“ zeptal se a počkal, až mu dá svou vidličku. „Chci vidět, jak se budeš tvářit,“ mrkl na ni. Nabral těsto i s meruňkovou marmeládou, kus čokolády a lehce šlehačku. „Otevři pusu a zavři oči.“ Vložil jí sousto opatrně do úst.
„Hmmm,“ pronesla slastně, když ucítila kombinaci kvalitní čokolády, čokoládového těsta a pikantnost meruněk. „Žádný muž mě nikdy nekrmil, je to nový zážitek,“ pověděla svůdně.
„Opravdu?“ pozvedl obočí.
„To mi nedělej, já a jídlo…“ odmlčela se. „Přímo vražedná kombinace! Napřed řízek, teď dort!“ Rozesmála se. „A ještě ty, taky k nakousnutí!“
Dělalo mu to dobře, její pozornost a komplimenty, které jí rád oplácel.
„Abych nezapomněla,“ sundala si z opěradla kabelku. Chvilku v ní něco hledala. „Zavři prosím oči, Péťo.“ Vzala jeho dlaň a položila na ni úhledný balíček v dárkovém vánočním papíře.
„Už,“ pobídla ho.
Petr zrozpačitěl. „Co je to, Markétko?“
„Dárek, nechtěla jsem přijít s prázdnou. Otevři ho.“
„To jsi neměla. Děkuji.“ Cítil se špatně, on pro ni nic neměl.
„Rozbal ho, jsem zvědavá, jestli se Ti bude líbit,“ dívala se na něj něžně.
„Kniha o Austrálii?! Je skvělá!“ Byl nadšený, cestopis o zemi, kam se chce jednou podívat. „Ty jsi skvělá!“ Naklonil se přes stůl a políbil ji. „Děkuji.“
„Líbí se ti?“
„Moc!“ listoval tlustou knížkou. O to hůře se mu vyslovovala následující věta. „Musím ti něco říct,“ pronesl s vážnou tváří.