Takový můj anděl

Venku konečně začal padat sníh. Bylo na čase, týden před vánoci. Vím, že bych měla shánět dárky, ale městem jsem spíše brouzdala nasávajíc předvánoční atmosféru. Prošla jsem náměstím a polechtala své čichové buňky u stánků s praženými mandlemi, trdelníkem a medoviny. Nechala jsem pokochat oči rukodělnými výrobky a můj sluch pohladily tóny koled. Pár minut jsem postávala před obrovským stromkem a pak zamířila do kostela na betlém.

Tam jsem ho potkala. Stál strnule a hleděl na zapálené svíčky u oltáře panenky Marie. Plamínky jakoby se mu odrážely v černých očí. Vlasy pocuchané a vlhké od sněhu dokreslovaly dojem naprosté odlišnosti. I když možná to byl jenom můj dojem a v očích ostatních nijak nevyčníval. Štíhlé tělo zakrýval černý kabát s vysokým límcem. Těch pár minut uběhlo neskutečně rychle, když se najednou otočil a zamířil ven. Stála jsem tam jako zařezaná.

A neuměla to vysvětlit.

Uběhlo pár dní, Vánoce se blížily a panika ve mně rostla. Pořád mi docházelo, kolik dárků mi ještě schází. Klopýtala jsem mezi regály v obchodních domech, vymetala krámky ve městě a nerozhodně bloudila na trzích, doufajíc že mi něco padne do oka.

Tak jsem zamířila i do zapadlých uliček kolem náměstí. Musela jsem okolo projít nejmíň stokrát, dokonce jsem o ní četla v novinách. A nikdy jsem nenahlédla dovnitř. Opravdu nikdy. Tentokrát jsem shodou okolností nakoukla do malých okýnek. Kavárna se jmenovala Pierot. Nikdy jsem v ní nebyla. Pokračovala bych dál, kdybych ho neuviděla. Zastavila jsem se. Poletoval kolem baru a připravoval objednávku. Na tváři měl naprosto neutrální výraz jako tenkrát v kostele.

Vešli další zákazníci a posadili se. Začal se jim věnovat a v tu chvíli se mi zastavilo srdce.

Znakoval.

Mladý pár se usmíval a snažil se mu improvizovaně vysvětlit, co chce. Jeho oči se rozsvítily, něco se v nich zablesklo. Vůbec nebyl nervózní či nesvůj. Vypadalo to, že se baví.

Polkla jsem naprázdno, do tváře mi vjela náhlá horkost a já… utekla. Mísil se ve mně pocit šoku a lítosti. Ano, bylo mi ho nesmírně líto. Aniž bych se o to snažila, do očí se mi draly slzy. Ta radost z Vánoc a ze světa zmizela. Byl tu vztek. Na všechny, na vše. Na celé svátky a zázraky. Protože nic takového neexistovalo. Protože on byl hluchý.

Den před Vánoci. Stála jsem u okna a pozorovala ho. Ten vztek mě celkem brzo přešel a vystřídala ho zvědavost. Kdybych tam vešla, všiml by si mě? Zaujalo by ho mé chaotické objednání kávy? Měl by chuť mi říct něco navíc? Možná by mě chtěl naučit několik znaků. Třeba by si ke mně sedl. Zastavila jsem se u okna a odvaha, která mě do té chvíle vedla ke kavárně, mě opouštěla.

Sníh padal čím dál tím víc. Mrzlo a z nedalekých trhů byly slyšet sborem zpívané koledy. I to váhání mě opustilo, už mi došlo, že dovnitř nepůjdu.

A tak jsem pomalu odcházela. Napadlo mě přirovnání. Svým způsobem jsem opouštěla mého vánočního anděla. Zasmála jsem se tomu, než mi došlo, že tomu opravdu věřím.