Pocit štěstí

Vzbudím se. Věž kostela právě odbíjí půlnoc. Otočím hlavu doprava a vidím postavu celou zahalenou v černé kápi. Natahuje ke mně kostnatou ruku. S třesoucí rukou ji přijímám. Sotva se naše ruce spojí, obklopí mě temnota. Přenesla jsem se i s mužem v kápi do mé minulé duše. Všude je pusto, ozývají se křiky zoufalství a bolesti, vypadá to tam jak po výbuchu atomové bomby. Po tváři mi steče slza. Podívám se na muže, který stojí vedle mě. Nehýbe se, jen přihlíží té hrůzné scenérii. Chci schovat svůj uslzený obličej do dlaní... když co to? V dáli vidím bílou postavu.... když přistoupím blíže, všimnu si, že z ní vychází bílá záře... čím blíže jsem u ní, tím více se cítím šťastná.. z bílého světla vychází pocit bezpečí, štěstí a lásky... když jsem přímo u ní... poznávám ji... je to dívka... ale ne obyčejná... je to moje nejlepší kamarádka... podává mi ruku... s radostí ji přijmu a v té chvíli jsem úplně v jiném světě... v tom současném