Rota Able hlásí příchod

Před dlouhými pěti lety mne rodiče poslali na letní tábor do nedaleké Černé Skály. Tábor to byl za nízkou cenu velmi malý a tvořilo jej jen pět malých chatek, v nichž jsme byli s ostatními dětmi naskládáni po třech. Já jsem byl přiřazen k Maxovi a Seržantovi, dvěma naprosto odlišným hochům. Zatímco Max byl upovídaný snědý chlapec, jenž by nejraději pořád něco dělal, Seržant sedával celý den v chatce a koukal do dřevěné zdi. Ani já, ani Max jsme s ním za čtyři dny ani jednou nepromluvili a rozhodně za to nemohla naše zlá vůle. Jeho zálibu v sezení a mlčení přerušily jen některé kolektivní hry, u nichž se zapojoval jen z donucení. Nikdo z dětí neznal jeho jméno, ale protože měl na triku velký nápis Rota Able, říkali mu všichni Seržant.
Pátý den pobytu v táboře došlo ráno k netypické věci. Seržant se v sedm ráno nevzbudil, jak bylo jeho zvykem, a klidně oddechoval dál. Max se na mne podíval a pokrčil rameny:
„Serža se včera při rozjímání asi vyčerpal, necháme ho spát, ať si pro něj Karel přijde sám.“ Karel byl vedoucí tábora. Připlešlý, asi třicetiletý muž, který dělal svoji práci dost neochotně a ze všech obyvatel kurzu Seržanta nejvíce nesnášel. Naprosto kašlal na všechny jeho příkazy.
Ranní nástup se opět nesl v idiotském duchu. Chlapec a děvče v předškolním věku běhali po louce a zpívali si Šrámkovu Svatební poezii, a protože neuměli všechna slova, část sloky nesrozumitelně mumlali. Kluk v černé mikině opřený o vedlejší chatku se jmenoval Lukáš. Držel v ruce baseballovou pálku a nanečisto si zkoušel odpal:
„Čau, Lukáši, kam až jsi dostřelil?“ zeptal jsem se odcházejíc od něj pryč.
„Až k propasti, ale spadl mi do ní míč,“ zavrčel a já se zastavil, jako by do mě udeřil blesk.
„Ona je tady nějaká propast?“
„Jasně,“ kývnul a namířil rukou směrem do lesa, „stačí jít rovně lesem a po pár desítkách metrů narazíš na strmý sráz. Karel říkal, abych se tam moc nepřibližoval, že je tam prý strhlá půda po nějaké bombě z války. Podle mě pěkně kecá!“ odfrknul si a podíval se na honící se děti.

My jsme si nevzali svatební šaty,
my jsme si nevzali prftýnek zlatý,
my jsme si fekli jen, ze sem chcem
poctivě milofááátííí!

Při pomyšlení, že se kousek od tábora skrývá nějaká velká propast, mne zamrazilo v zádech. Okamžitě jsem se vrátil do své chatky a našel tam Maxe a Seržu, který samozřejmě nepřítomně seděl a po bradě mu tekla slina.
„Chlapi, ten magor Lukáš mi říkal, že kousek odsud je nějaká obří díra po TNT z války. Nechcete se tam jít se mnou podívat?“ zeptal jsem se i Seržanta, u něhož jsem doufal, že by jej válečná minulost místa mohla zajímat. Jeho reakce mne zaujala. Než totiž Max stačil cokoliv říct, vyrušil jej Serža nečekanými slovy:
„Jistě, pane.“
V té chvíli vyběhnul z chatky, jako by mu hořelo za patami, a já s Maxem jsme jej okamžitě následovali. Běžel směrem do lesa, jako by chtěl být u díry během pěti vteřin. Já mu ovšem neřekl, kterým směrem má jít.
Vybídl jsem Maxe a oba jsme vyběhli do lesa za ním. Lukáš se za námi nechápavě díval a chvíli to vypadalo, že nás chce praštit svojí pálkou. Seržant utíkal velice rychle a ačkoliv jsme my s Maxem neutíkali pomalu, brzy nám svojí rychlostí zmizel z očí. Za pár chvil jsem zaslechl cosi zlověstného. Zastavil jsem krok a zatajil dech. Max udělal to samé. Slyšeli jsme jen šelestění ranního větru.
„RÓÓTA ABLE HLÁSÍ PŘÍCHOD, PANE!!!“ zakřičel kdosi z dáli do nerušena a nám bylo jasné, že to byl Seržant. Vyběhli jsme ještě větší rychlostí a ačkoliv jsme se snažili poslouchat, nic dalšího nebylo slyšet. Až asi po dvou minutách jsme zahlédli stojící postavu v dáli. Byl to Seržant ve svém oblíbeném tričku a zelenou čepicí s kšiltem. Stál proti nám otočen zády a měl rozpažené ruce. Bylo nám s Maxem jasné, že se hodlá skočit ze srázu, který se podle krajiny v dáli zdál být slušně šikmý. Když jsme přirázovali blíže, otočil se a kvílejícím hlasem pravil:
„Rota Able hlásí příchod… pane.“
Serža se podíval do nebe, vykročil vpřed a v tu chvíli nám navždycky zmizel z očí. Letní tábor byl rozpuštěn o dva dny dříve, Seržovi rodiče, vojáci z povolání, zažalovali vedoucího Karla za nedbalost a já si dodnes vyčítám, že jsem Seržantův osudový krok nedokázal zastavit. Čest pro Rotu Able.
Věnováno památce Michala „Seržy“ Viktorína